Sára vstoupila do kavárny se sobě vlastní grácií. Kam vešla, všichni se po ní otáčeli. Sama nevěděla, čím tu pozornost přitahuje. Necítila se nijak výjimečná, ani mimořádně hezká či sexy. „Něco“ ale v sobě mít musela. Návštěvníci kavárny viděli mladou, krásnou brunetku ve slušivých letních květovaných šatech. Na nohou měla sandálky s nízkým podpatkem, na jehly si nikdy nepotrpěla, měla ráda své pohodlí.
„Ahoj, to je dost, že se taky ukážeš. Od tý doby, co chodíš s tím makléřem, jsem tě skoro neviděla,“ uhodila na ni její nejlepší kamarádka Alice, se kterou se poznaly na střední škole. „Ale jdi ty, vždyť jsme se viděly,“ chvíli se musela zamyslet, „předminulý pátek na obědě.“ „No, vždyť to říkám, celou věčnost,“ a raději dál pokračovala v přípravě Sářina oblíbeného ledového latté.
„A cos mi vlastně dneska chtěla říct, že si za mnou zavítala dokonce do práce? Nebo jsi přišla docela nezištně, na latté zdarma?“ „Ty o mně teda máš mínění,“ naoko se rozčílila Sára, ale dlouho to nevydržela, protože se už někomu potřebovala pochlubit. „Marek mě na zítra pozval na večeři do té luxusní restaurace ve městě. A hádej co, chce mě o něco požádat.“ „Snad ne o ruku,“ odvětila ironicky Alice, o Markovi měla své mínění.
„To snad ne,“ vážně se zamyslela Sára, „na to je ještě dost času.“ Alice jen protočila oči v sloup. Sáru měla moc ráda, ale někdy byla její kamarádka taková… moc naivní. „A ty teda víš, o co tě chce požádat?“ „Tak samozřejmě, že to nevím, ale něco tuším.“ „Tak už mě nenapínej,“ vyzvala ji Alice, protože viděla, že už se Sára nemůže dočkat, až ji svou teorii přednese.
„Napadlo mě, že mě chce požádat o…“ „Tak už to vybal,“ nevydržela to kamarádka. „Že mě chce požádat o společný bydlení. Prostě abych se k němu nastěhovala do toho jeho luxusního střešního bytu v domě se zahradou a bazénem,“ přednesla svůj nápad nedočkavě Sára.
„A nebydlí tam s ním tak náhodou jeho pes, který tě, údajně, nemá rád a naprosto ignoruje?“ „No jo, vlastně, na toho jsem nějak zapomněla,“ přiznala Sára. Markova psa vážně neměla v oblibě. Vlastně spíš neměla na vybranou. V oblibě totiž evidentně neměl on ji. Pokaždé, když se s ním setkala, ji sprostě ignoroval a vůbec ji nebral na vědomí. Prostě jako by tam ani nebyla. Ale byl to Markův miláček, tak ho horkotěžko musela snášet. Když se Sára příteli se svými pocity svěřila, jen se jí vysmál. Vždyť je to pes, ten tě přece nemůže ignorovat, vždycky reagoval stejně. Takže když mu Sára vyprávěla, jak jí ta obluda pokaždé, když se jen na moment otočí, sežere jídlo, které někde nechá, Marek se jen za břicho popadal, že má prý bujnou fantazii.
„To se nějak vymyslí,“ odpověděla Sára přesvědčeně, „prostě musí, přece si nenechám překazit takovou příležitost nějakým čoklem. Prostě konečně začne bydlet na tý zahradě v boudě. Tak velkej pes stejně do bytu nepatří. Přednesu to Markovi s tím, jakou mám o jeho hafánka péči, a ještě to bude vypadat, jak mi na něm bůhví, jak záleží.“ „No, když věříš tomu, že obětuje svého milovaného mazlíčka kvůli tobě,“ reagovala šťouravě Alice.
„Snad mě nechceš přirovnávat k nějaké chlupaté obludě!“ zděsila se Sára a dodala: „Nebo mě napadla ještě jedna možnost, o co by mě mohl chtít požádat.“ „A jaká?“ Sára chvíli kamarádku napínala, a pak jí rychle sdělila další variantu, kterou vymyslela od té doby, co ji Marek pozval, a ona nad tím dumá ve dne v noci. „Ještě mě napadlo, že by mě chtěl pozvat na nějakou luxusní dovolenou k moři.“ „A jak jsi na tohle přišla? Máš to něčím podložený?“ překvapeně se zeptala Alice, která věděla, že má její kamarádka dost bujnou fantazii, co se vztahů a kluků celkově týká.
„Mám,“ triumfálně se vytáhla Sára, „minulý týden si na jednom eshopu objednával plavky. A když jsem se ho ptala na co je potřebuje, jestli se snad někam chystá, odpověděl, že se mám nechat překvapit a dozvím se to právě na téhle večeři.“ Na to nemohla Alice nic namítat, protože to znělo dost věrohodně. „Nicméně tě už musím opustit, abych se na tu večeři stihla pořádně připravit. Tak pa, pak se ti ozvu. A můžeme jít spolu nakupovat. Ať už plavky nebo vybavení do bytu,“ otočila se na podpatku a byla pryč. „Ale, ... vždyť je ta večeře až zítra,“ už nestačila namítnout Alice.
Marek byl přesný a vyzvedl Sáru přesně v sedm, jak měli dohodnuto. Teda, on byl sice přesný, ale kvůli Sářiným nekončícím přípravám, vyrazili až o půl hodiny později. „Máš štěstí, že už tě znám a objednal jsem stůl až na osmou, takhle bychom si neměli už ani kam sednout,“ s úsměvem Marek narážel na Sářino věčné zpoždění.
Když dorazili do restaurace, Sára byla překvapená a ohromená, jak je uvnitř krásně zařízená. Žádná prvoplánová luxusní restaurace s kulatými stoly pokrytými bílými ubrusy až na zem, a zlatými příbory. Tenhle prostor o sobě nedával vědět na první dobrou, že se jedná o nejluxusnější restauraci ve městě. Měl v sobě nějaké skryté kouzlo. Působil velice útulně a přívětivě, jako kdybyste večeřeli přímo nad francouzskými vinicemi. Číšník je usadil k důmyslně oddělenému stolu u okna, z kterého byl přímo výhled na vinice. Samozřejmě se jednalo jen o malbu, ale s trochou kvalitního vína, které tu podávali, nebude tak těžké, aby se člověk cítil, jako by se náhle opravdu ve Francii vyskytl.
Marek si pečlivě pročítal jídelníček. Sára doufala, že vybere něco pro oba, protože názvům jídel moc nerozuměla a nedokázala si pod nimi nic představit. Stejně tak byla trochu vyděšená ze všech těch příborů a skleniček na stole, aby nezpůsobila špatným použitím nějaký trapas. Hlavně ale byla dost netrpělivá, protože už se nemohla dočkat, až se konečně dozví, o co ji Marek chce požádat. Sama si nebyla jistá, jestli by s ním raději jela na dovolenou nebo bydlela. Přeci jen, to bydlení je trvalejšího a dlouhodobějšího charakteru, a na dovolenou by beztak spolu někdy jeli. Byla tedy připravená, že ji Marek požádá, jestli by s ním nechtěla bydlet, a jinou variantu si ani nepřipouštěla.
Jak předpokládala, Marek vybral jídlo nicneříkajícího názvu pro oba. Může jen doufat, že bude na talíři něco jedlého a bude vědět, jaký z těch mnoha příborů má použít. „Tak proč jsem tě sem vlastně dneska pozval, Sárinko,“ začal pomalu Marek, „chceš to vědět hned, nebo si to necháme až po večeři?“ Už Sáru znal nějakou dobu a věděl, že netrpělivější a zvědavější ženskou by těžko hledal, takže ji jen zkoušel a protahoval její napětí. „Bude lepší, když si to řekneme hned, ať se můžeme pak v klidu najíst,“ odpověděla mu diplomaticky jeho partnerka.
„Dobře, tak jak myslíš. Jak ses mě nedávno ptala, proč si kupuju ty plavky a já ti řekl, že se to dozvíš dneska, …“ „Ano, to si pamatuju, můžeš pokračovat,“ netrpělivě ho popohnala Sára. „Tak ty jsem si koupil kvůli tomu, že pojedu na dovolenou.“ Tak jsem to tušila správně, pomyslela si Sára, ale nějak jí už uniklo, že mluví v jednotném čísle a o ní ani zmínka. „To bude skvělé! Moře, pláže, sluníčko, koktejly a my dva. Kdy pojedeme?“ „Ne, miláčku, to jsi špatně pochopila, my spolu nikam nepojedeme, nebo alespoň ne teď.“ „Cože? Tak jaká dovolená?“ docházela Sáře trpělivost.
„No víš, dohodli jsme se s klukama, že si uděláme takovou pánskou jízdu. Moře, jídlo, surfování, a tak, víš? Na celý měsíc. Navíc Tomáš, ten můj kamarád, jak jsme ho potkali tenkrát v baru, to bude mít i jako rozlučku se svobodou. Skoro bych mu záviděl. Teda jako ne, že já bych někdy nějakou rozlučku, potažmo svatbu plánoval. Ale mejdan to bude pěknej, bude mít na co vzpomínat,“ rozpovídal se Marek, ale Sára už ho nevnímala, vypla už na začátku jeho vyprávění. „Aha, no to nevadí, tak spolu pojedeme jindy. Ale o co si mě teda chtěl požádat?“ nepřestávala doufat v nabídku společného soužití Sára.
„Jo, no jo, málem bych zapomněl. To víš, už se vidím na pláži,“ zasmál se Marek. „Chtěl jsem tě požádat, protože vím, že ti můžu věřit a je na tebe spolehnutí, jestli by ses mi nepostarala o byt. Víš, občas zajít, zalít kytky, vybrat poštu, ale hlavně to nejdůležitější. Právě, že vím, že se na tebe můžu s čímkoliv obrátit, a že u tebe bude v nejlepších rukou,“ pokračoval Marek a Sára rychle přemítala, co by ji mohl chtít svěřit, když už se vzdala představy dovolené i bydlení. Mohl by jí tu aspoň nechat klíčky od jeho sporťáku, tím by se ráda projela. „Chtěl jsem tě tedy požádat, jestli bys byla tak hodná, a zatímco budu pryč, si k sobě nevzala mého Bennyho. On tě má rád a bude u tebe spokojený.“
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)