Ledová královna

Často jsem o sobě slýchávala, že jsem ledová královna. Že nemám srdce z kamene, ale z ledu. Že nemám žádné city, že je moje srdce zamrzlé. Že jsem cynická. Že mě nic nedojme. Že kdyby mě někdo žádal o ruku s pugétem růží a prstenem v ruce, pronesla bych u toho spoustu cynických poznámek a zrušila tak romantické a dojemné kouzlo okamžiku. I když to tenkrát ten člověk myslel vtipem, kus pravdy se v tom asi schovávalo.

Svoje city jsem nikdy nedávalo najevo, jenže to neznamená, že žádné nemám. Nikdo nevidí, co v kterých situacích prožívám uvnitř, co se mi honí hlavou, z čeho se mi svírá srdce a žaludek, a dělá fyzicky zle.

Nebylo to tak, že bych byla ledová a neměla žádné city. Byla to spíš moje sebeobrana. Když city ukážu, někdo se mi za ně může vysmát, ztrapnit mě, nebo co já vím. A o to jsem nestála. Raději jsem si svoje city a pocity nechávala pro sebe. Jenže to jsem se později dozvěděla, že taky není úplně dobře, všechno v sobě dusit.

A taky jsem si to na vlastní kůži ověřila. Ono to totiž stejně jednou bude chtít všechno ven, a pak už je pozdě. Když v sobě dusíte vztek, smutek a negativní emoce, které se postupně hromadí, nikdy to nedopadne dobře, když se všechny najednou vyvalí ven. Nedopadne to dobře pro vás, a většinou ani pro okolí. 

 

A pokud takhle člověk funguje několik let, dlouhodobě, ukládají se v něm negativní emoce, které průběžně nepouští ven, nemusí se nejprve zdát, že je něco v nepořádku, ale časem, klidně až za pár let, klidně až ve stáří, to nakonec nemusí dopadnout vůbec dobře.

Jenže i když tohle všechno člověk ví, pořád je teorie od praxe hodně vzdálená. Může vám okolí radit cokoli, můžete si to sami uvědomovat, že je to špatně, pořád to ale neznamená, že se přes noc přepnete, a od zítra budete fungovat jinak a své emoce a pocity ukazovat všem na odiv.

Záleží ale také na tom, jakými lidmi se člověk obklopuje. A já potkala tebe. Tys to dokázal. Dokázal si vysvobodit moje srdce z ledové kry. Najednou jsem neměla problém své city a emoce pouštět ven. Nejprve jen před tebou, postupně i před ostatními blízkými lidmi. 

 

Cítila jsem tu úlevu, když jsem se mohla dělit o svůj smutek, o to, co mě trápí, a naopak jsem se měla s kým radovat z těch pěkných věcí. S city ale logicky šly ven i slzy. Najednou mě dojímal i pěkný film, rozplakaly mě dojemné situace. Slzy jsem ale pouštěla ven i když mě něco trápilo, a postupně jsem si uvědomovala, že je to čím dál častěji.

A důvodem těch slz si byl taky ty. Dokázal si roztát moje srdce, ale zároveň si byl i ten, co ho zraňoval. Líbily se mi slzy u dojemného filmu, že najednou dokážu také něco cítit a projevit to. Ale neměla jsem ráda brečet před tebou. Měla jsem pak dojem slabosti, jako bych neuměla řešit problémy jako dospělý člověk, s klidem a rozvahou, ale u všeho, co se mi nelíbilo, co mi ublížilo, mi vytryskly slzy. Neměla jsem to ráda, ale nešlo to zastavit.

Najednou těch emocí bylo na mě až moc. Dřív mi bylo všechno jedno, nepamatuju se, kdy jsem naposledy brečela, a teď byly slzy na týdenní bázi. A nejhorší na tom bylo, že tys, cos dokázal moje srdce roztát, místo abys ho opečovával, aby sis toho vážil, tak si to byl taky ty, který mi ho lámal na malé kousky.

Navzdory všemu jsem tomu ale ráda, protože vím, jaké to bylo, když jsem své emoce dusila v sobě, nedopadlo to dobře. A teď je alespoň vypouštím průběžně. Proto doufám, že ať to dopadne jakkoli, nedopadnu špatně a moje srdce znovu nezledovatí.