Sedím v obývacím pokoji ve svém oblíbeném křesle, na okno bubnují velké kapky deště, už to bylo potřeba, je pořád takové sucho, po vydatném dešti je vždy příroda mnohem zářivější a živější, a píšu. Je neděle odpoledne. A já si tolik užívám ten klid a ticho, co tu mám. Občas okem zabloudím k velkým proskleným dveřím, za kterými vidím tu svou vysněnou zahradu. Přesně takovou jsem si představovala, když mi bylo kolem pětadvaceti. A teď ji mám. Je to můj velký koníček. Vlastně se dělí o první místo se čtením a psaním. To jsou také moje velké záliby. Jejich přednost určuje, jaké je zrovna počasí, na co mám náladu, a co mě zrovna nejvíce těší.
Čtení je mou zálibou vlastně od té doby, co jsem knížky začala nějak víc vnímat. A kdy jsem začala psát, si už ani nevzpomínám. Na střední mě začaly bavit slohové práce, pak jsem si sem tam něco napsala pro sebe. Ale tyhle deníkové zápisky jsem začala pravidelně psát snad až poté, co děti odrostly. Najednou jsem si připadala nějak sama, opuštěná, nevěděla jsem, co s časem. S manželem jsme si byli natolik vzdálení, že už to víc snad ani nešlo. Už jsme neměli jiná společná témata k hovoru než naše děti.
A když měl před šedesátkou infarkt a odešel, i když bych to nikdy nahlas nepřiznala, a i tak se za to stydím, byla to pro mě vlastně úleva. Myslím si, ale, že to bylo vysvobození pro nás oba. Ani jeden z nás neměl důležitý důvod k tomu, abychom se rozváděli. A chtěli jsme tu být pro naše děti. A já taky měla od mládí zakotveno v hlavě, že já se přece nikdy nerozvedu, já rozhodně nebudu patřit mezi ty rozvedené ženské. Takhle se to vyřešilo za nás. Samo.
Se zahradničením jsem začala někdy mezi čtením a psaním. Přišlo to automaticky s domem. Když byly děti malé, našli jsme tenhle krásný dům s velkou zahradou. Ještě, než jsme dům koupili, procházela jsem se zahradou, která k domu patřila, a cítila jsem, že to je to ono. Tohle je zahrada z mých snů. V té době tedy ještě tak nevypadala, ale živě jsem si dokázala představit, kam co zasadím, kde, co poroste, kde budou zákoutí na sezení a odpočinek.
Od té doby jsem pak trávila na zahradě každou volnou chvilku. Pořád jsem něco přesazovala, rozsazovala, pěstovala, zkoušela nové a nové odrůdy, ovoce a květiny. Rodiče na mě jen zírali, protože doma jsem se nikdy zahrady ani nedotkla. Ale já se tomu nedivila. Prostě jsem jen potřebovala svůj prostor, kde si budu moct dělat, co budu chtít. Manžel mi zahradu bez řečí přenechal. On jen sekal trávu, občas zaléval a staral se o slepice a psa, s kterými jsme se o naši zahradu dělili.
I když už tu víc jak pět let žiju sama, vůbec mi to nevadí. Tenhle dům totiž miluju, stejně jako svou zahradu. Miluju v létě snídani na terase, kdy je ještě všude ticho a klid, a ten čerstvý vzduch. Miluju ale sedět v zahradě i před deštěm, kdy se stahují mračna, začíná se zvedat vítr, to tajemno a černo, jako kdyby se všechno najednou zastavilo. Až tady se mi naplnil význam slov, když se říká ticho před bouří.
Miluju také ten vzduch po dešti, když otevřu dveře na terasu a dovnitř drze vnikne ten chladný, mladý, čerstvý vzduch. Miluju, když si po snídani sednu ke stolu ve své pracovně a hodnou chvíli se ještě kochám výhledem z okna na svou zahradu zase z jiného úhlu, než opravdu začnu pracovat. Miluju ale i tu útulnost a teplo, které mi dům poskytuje v zimě, kdy je zahrada plná sněhu, nebo na podzim, kdy je zase přikrytá tou nejbarevnější pokrývkou.
A i když mám ráda to ticho a klid, stejně tak mám radost, když přijedou děti s vnoučaty. Když je dům zase plný smíchu, radosti, i dětského pláče kvůli odřenému koleni. V tu chvíli se dům jakoby probouzí, jako kdyby zase omládl, a poskytuje nám úplně jinou atmosféru, než když tu jsem sama. Já ale miluju všechny jeho stránky, atmosféry, nálady a zákoutí. Kdybych měla říct, jaký největší sen jsem si v životě splnila, byl by to náš dům se zahradou. Tady se cítím nejlíp, tady jsem spokojená. Tady vždycky najdu otevřenou náruč dokořán, vždy připravené vřelé objetí, ať se tam venku, za zdmi naší zahrady, děje cokoliv.
Ale tohle jsem celá já. Občas roztržitá, nechám se myšlenkami unášet, kam se jim zachce, a nakonec se skoro ani nedostanu k tomu, co jsem si dnes chtěla zapsat. I když mi to, jako mladé holce, přišlo bláznivé, co zmůže kus papíru a tužka, postupem času a věku 😊, jsem to v těch nejtěžších chvílích zkusila, a vida, ono to pomohlo. Musela jsem k tomu sice dospět, ale od té doby vytahuju svůj sešit (přece jen říkat tomu deník, mi přijde trochu dětinské) skoro denně. Je pravda, že někdy je období, kdy si vážně každý den alespoň něco napíšu, ale pak tu jsou týdny i měsíce, kdy nemám potřebu psát.
Ze začátku jsem vždy psala, když mě něco trápilo, když mi nebylo dobře. Postupem času jsem ale zjistila, že bych chtěla mít zapsané i ty krásné chvíle, proč dumat jen nad těmi zlými, a ty pěkné nechat vytratit. Chtěla jsem mít zaznamenáno zkrátka vše důležité. Přiznám se, že si občas i starými sešity listuji, a směju se sama sobě, co jsem to tenkrát řešila, a jak jsem se zbytečně trápila nad hloupostmi. Jenže nic nejde hned a ke všemu musíte prostě postupně dospět. Ať už věkem, nebo nabytými zkušenostmi.
Já si snad to důležité dnes nezapíšu. Včera jsem byla na srazu se základní školou. Po padesáti letech. Páni. Ani se mi to nechce psát, a vyslovovat nahlas to určitě nebudu 😊 Je to něco neskutečného, a právě při těchto příležitostech si to o to víc uvědomíte. Ve třídě nás tenkrát bylo sedmnáct. Včera nás přišlo deset. Dva spolužáci už nás bohužel opustili, dva se nemohli dostavit ze zdravotních důvodů, a tři se neozvali vůbec.
Bylo to zvláštní, vidět se zase po takové době. Poslední sraz jsme měli snad už před dvaceti lety, moc často jsme se nescházeli. Někoho jsme ani nemohli poznat, jak sešel a zestárl. Někdo, zejména spolužačky, se zase snaží zastavit čas a chtějí asi vypadat líp a mladší, než na té základce 😊 Radost na ně pohledět 😊 Někteří spolužáci už jsou pěkní páprdové, jiní se ale zase docela udržují.
Nejvtipnější mi přijde, když se nad tím zamyslím a vybavím si je v těch lavicích, jak se ale vlastně vůbec nezměnili. Nemyslím samozřejmě vzhledově, ale povahově. I kdybych je podle vzhledu nepoznala, za chvíli bych je snadno identifikovala podle chování. Je to vtipné, jak se sice časem a věkem vyvíjíme, mění se nám názory a životní postoje, ale to dítě z té základní školy v sobě stejně nikdo nepopřeme. Možná je to i vlastně dobře.
Snažila jsem se pobavit se všemi, ale i když je to po tolika letech, pořád mám problém navázat hovor s někým, koho jsem ve škole nemusela. Vím, je to hloupé, ale už to mám v sobě natolik zakořeněné, že se mi, ani po tak dlouhé době, nedaří změnit na někoho názor a pohled. Většinu večera jsem ale stejně strávila v družném hovoru s Mirkem. Když si ho vybavím ve třídě, patřil do té kategorie frajírků, kteří mají všechno na háku. Holkám se líbil a moc dobře to věděl. Mně teda ve škole nijak k srdci nepřirostl a mezi jeho fanynky jsem se rozhodně neřadila.
A právě proto mě ještě víc včera překvapil. Život ho taky dost semlel a nemazlil se s ním. Po škole jel do zahraničí, odkud si přivezl manželku, ta mu ale při porodu zemřela. Zůstal sám s miminem u svých rodičů. Po čase si našel druhou ženu, která mu ale asi před pěti lety zemřela na rakovinu. Co to tady bylo možné, založil si svoji firmu, prošel si s ní řadou krizí, ale teď už mu prý zbyla jen ta, a děti.
Celý večer jsme si měli co vyprávět, a i tak nám čas nestačil. Vyměnili jsme si telefonní čísla a emailové adresy a dohodli se, že se určitě musíme ještě sejít a všechno si dopovědět. Já vím, táhne mi na pětašedesát, ale musím si sama sobě přiznat, že mám snad motýlky v břiše, jak v šestnácti. Kdybych teď potkala své čtrnáctileté já, asi by se mi dost vysmálo a klepalo si na hlavu. Mirek? Proč zrovna ten, probůh. Copak nemáme ve třídě lepší? Jenže já bych jí odpověděla, že co může ona vědět, je tak mladá a světa neznalá. To já už jsem přece zkušená stará bába 😊 Co na tom, že se uvnitř pořád cítím maximálně na třicet 😊
Ale na lásku máme přece právo v každém věku. A já se prostě těším, až se ozve, až si někam zajdeme, až si budeme zase vyprávět. I kdyby to mělo u toho vyprávění zůstat. Zkrátka se pořád těším na svou budoucnost, i ve svém věku, stejně jako ve dvaceti. Přece si nebudu ukončovat život a vzdávat se ho jen kvůli nějakým číslům na dortu. Věk je jenom číslo, důležité je to, co je v našem srdci.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)