Nejvzácnější přátelství

 

Míchám střídavě polévkou a omáčkou k sobotnímu obědu a se šťastným úsměvem na rtech pozoruji, jak si v obýváku hraje manžel s Rozárkou. Rozárka mu zrovna důležitě vysvětluje, jak má správně oblékat barbínu, aby jí neutrhl hlavu. Rozrušeně mu bere z rukou večerní róbu a zvýšeným hláskem ho poučuje, že tohle se vážně nehodí na vyjížďku na koni. Usmívám se, přitom pořád míchám a druhou rukou hladím naše malé tajemství, které nosím pod srdcem. Uvědomuji si, jak velké máme štěstí, až se mi z toho zalesknou oči. Přitom ještě před dvěma lety jsme na tom byli přesně opačně.

S mým manželem mě tenkrát seznámil můj nejlepší kamarád, který byl zároveň nejlepším kamarádem mého budoucího manžela. Nemyslím si, že nás seznamoval s přímým úmyslem dávat nás dohromady, ale prostě se to nějak stalo. On to vlastně i potvrzuje fakt, že jsme měli stejného nejlepšího kamaráda. To pak není těžké odhadnout, že bychom si mohli rozumět i my dva.

Mně šla na naší svatbě za svědka má sestra, mému manželovi náš nejlepší kamarád. Pamatuji si, že se na svatbě naši svědci dokonce dali dohromady, ale vydrželo jim to jen chvíli. Naštěstí se ale nerozcházeli nijak ve zlém a dál jsme se všichni společně mohli potkávat. My čtyři jsme si totiž vždy dokázali užít nejvíc srandy, a málokdy jsme byli ochotní mezi sebe pouštět někoho dalšího. Jednak nám stejně moc nerozuměl, a jednak my byli líní na to, vysvětlovat někomu dalšímu naše interní vtípky.

Samozřejmě se k nám vždy na nějaký čas připojil sestřin aktuální přítel, nebo kamarádova přítelkyně, ale i když jsme se snažili sebevíc je zapojovat, stejně jejich vztahy vždy končili s tím, že si jejich bývalí partneři přišli jak na druhé koleji. S manželem jsme jim přáli, aby si taky k sobě našli někoho, jako jsme se našli my dva, ale bohužel se naše přání pořád nechtělo vyplnit. 

Až konečně, po několika nepodařených vztazích, se má sestra seznámila s někým, který stíhal nejen ji, ale i nás všechny. Po dvouleté známosti se vzali, a teď, stejně jako my, čekají přírůstek do rodiny. Ten náš je ale zatím jen moje a manželovo tajemství. Nechtěla jsem, abychom odpoutávali pozornost od sestřina prvního těhotenství. Ale už se nemůžu dočkat, až budeme se ségrou porovnávat bříška a já už jí, jako zkušená druhorodička, budu moct předávat moudré rady.

Zbývalo už jen oženit našeho nejlepšího kamaráda, o kterém jsme věděli, že by už taky moc toužil po vlastní rodině. Abych ale nepředbíhala, rok po naší svatbě se nám narodila dcera Rozárka. V mé rodině byla první vnouče, takže náležitě opečovávaná a rozmazlovaná. Troufnu si ale říct, že i tak z ní roste chytrá, slušná a šikovná holčička, a určitě bude starostlivá sestřička.

Naše rodinné štěstí ale bohužel nemělo trvat dlouho. Nevím, čím jsme si to zasloužili, nikdy jsme nikomu nic neprovedli, byli jsme spokojená, klidná rodina. Tak proč takové neštěstí muselo potkat zrovna nás? K čemu nám všem taková zkouška měla být? Proč zrovna my? Proč jsem zrovna já musela z absolutního vrcholu štěstí spadnout na úplné dno smutku a zoufalství? Kdybych na to byla sama, zhroutila bych se a nevím, jak by to se mnou dopadlo. Jenže já se, vlastně naštěstí, musela starat o naší dvouletou dceru. 

 

Jednoho dne u nás zazvonila policie a oznámila mi, že Patrik měl autonehodu. Smetlo ho předjíždějící auto v protisměru, kterému už neměl šanci se vyhnout. Byl na místě mrtvý. Lidský mozek je milosrdný, a já si tak vůbec nevzpomínám na následující měsíce po tragédii. Jen vím, že mi pomáhala mamka, ségra a náš, teď už vlastně jen můj, nejlepší kamarád David.

Celý rok po nehodě byl absolutně příšerný a já si ho dokáži vybavit jen v mlze. Jsem nesmírně vděčná rodině a Davidovi, že mě podrželi, podporovali, starali se o mě i o Rozárku a vlastně díky nim všem, jsem se z toho tak nějak dokázala vzpamatovat a zase tu být pro svoji dceru, která mě tolik potřebovala. Vždyť ze dne na den přišla o oba rodiče.

S odstupem dvou let už na Patrika dokážu vzpomínat s úsměvem na rtech, dokážeme si o něm s Davidem i povídat. V tu dobu jsem si vůbec neuvědomovala, jak těžké to muselo být i pro Davida. Byli s Patrikem nejlepší kamarádi, znali se od školy, chovali se k sobě jako bráchové. A i přes jeho vlastní smutek, měl tolik sil, že byl schopný se ujmout nás a postarat se o nás. Za to mu budu do smrti vděčná a věřím, že i Patrik by byl rád, že jsme to společně takhle zvládli a přál by nám štěstí. Rodinné štěstí, které nám s Patrikem bylo přiděleno jen na pouhé tři roky. Ale byly to ty nejkouzelnější a nejláskyplnější tři roky, které jsem si mohla kdy jen přát.

„Miláčku, nebude ta polévka už dostatečně zamíchaná,“ s úsměvem a narážkou na mou zamyšlenost mě přijde zkontrolovat manžel. „Neboj se, Daví, je zamíchaná přesně akorát,“ otočím se a dám pusu svému manželovi a nejlepšímu příteli v jedné osobě.