Představy, očekávání... zklamání

Sedím u okna a nemůžu se rozhodnout, jestli se dřív koukat do obrazovky nebo z okna. Je tam totiž krásný západ slunce po dešti, a ty já miluju, ty si nenechám nikdy ujít. Ale zbarvení oblohy pomalu vybledává a mně se v hlavě zase točí spousta myšlenek. Tentokrát mi hlavou vrtá taková malá partička. Očekávání, představy, zklamání.

Proč si vytváříme svoje představy a očekávání o druhých, místech, událostech, činnostech? Proč si to sami sobě děláme? Protože kam jinam můžou naše představy a očekávání vést? Ano, je to tak, ve většině případů ke zklamání. Protože téměř nikdy nám nemůžou naše očekávání a představy být splněny. Obzvlášť, když je vkládáme do jiných lidí, nebo obecně do něčeho, co sami neovlivníme. 

 

Ať se nám to líbí nebo ne, naše okolí neumí číst naše myšlenky, a ještě, že tak. Nevidí nám do hlavy, netuší, co od nich očekáváme. A i když jim to někdy řekneme, neznamená, že slyší přesně to, co my se jim snažíme sdělit. A další problém je ten, že když máme od ostatních nějaká očekávání, chceme, aby je to napadlo samo, aby to bylo z jejich hlavy. Ale jak? Však to máme v naší hlavě, nejde naše myšlenky a představy transformovat do hlavy druhého, aby nám naše přesné představy splnil.

Paradoxem je, že většinou máme různá očekávání od druhých. Proč si ale netvoříme představy sami o sobě, které bychom si i uměli splnit? Proč očekáváme od druhých nemožné, a pak jsme naštvaní, nebo zklamaní, že naše myšlenky nepřečetli a nedokázali nám naše představy splnit? 

 

Proč vůbec svoji spokojenost či zklamání dobrovolně vkládáme do rukou druhých? Není to trochu naší leností? Místo, abychom na tom zapracovali sami, radši to necháme na ostatních, a pak se na ty ostatní můžeme zlobit a svádět na ně naši nespokojenost. Ale proč?

Vždyť se sami můžeme rozhodnout, že budeme spokojení, šťastní, veselí. Tak proč z našeho zklamání obviňujeme druhé, kteří v tom jsou zcela nevinně?