Nejdřív zachraň sebe...

Otevírám oči, všude je bílo. Vidím vůbec ještě? Zavřu oči, zamrkám a zkouším to znovu. Vidím. Opravdu je tu všechno bílé. Okna, dveře, stěny, dokonce i povlečení. Jako hotel to tu ale nevypadá. Navíc ležím na jedné posteli, v hotelech mají převážně manželské postele.

Otáčím hlavou a chci se zvednout. Zjistím, že to asi nepůjde. Radši si zase lehnu a hýbu jen očima. Nevím, jestli můžu nebo nemůžu hýbat nohama a rukama. Zatím to vědět nechci. Taky se bojím, že kdybych s nimi náhodou pohnula, že bych mohla cítit bolest. Na nic z toho nejsem ani zdaleka připravená.

Dochází mi, kde jsem. I když jsem na takovém místě nikdy nebyla a znám ho jen z filmů a knížek. Podle té bělosti všude a nepříjemnému pípání soudím, že jsem v nemocnici. Nepamatuju si, jak jsem se sem dostala. Ani co se stalo předtím. 

 

Naposledy si vzpomínám, že jsme vybírali dovolenou. Já chtěla letět, on jet autem. Nějaké argumenty o tom, jak jsou letadla nebezpečná a padají, mi teď přijdou dost absurdní. Kdyby se něco stalo s letadlem, pravděpodobně nebudu ležet v nemocnici a bát se pohnout.

Jsem jasným důkazem, že auta jsou rozhodně nebezpečnější než letadla. Ale takový argument mi už asi není moc co platný. I když ještě nic nevím, tak nějak tuším, že na žádnou dovolenou, ani letadlem, ani autem, se asi dlouho nepodívám.

Netuším, co a kdy se stalo. Asi jsme museli vyrazit na tu dovolenou autem. Nemůžu si vzpomenout jaké místo jsme nakonec vybrali. I když jsem v žádné nemocnici ještě nikdy neležela, tak nějak podvědomě tuším, že tohle česká nemocnice nebude. Asi se nám muselo něco stát po cestě. Jeli jsme nakonec do Itálie nebo do Španělska? Pokud neležím až v cílové destinaci, asi už je to stejně jedno. 

 

Ani v jedné zemi jsem ještě nebyla, ale já se tam jednou podívám, tím jsem si jistá. Jen to asi nebude už tohle léto, ale co už. Upřímně sama nevím, jestli jsem v šoku nebo v čem, ale kdyby se mě někdo dřív zeptal, jak bych reagovala, kdybych se probudila v nemocnici, rozhodně bych neřekla, že budu klidná. A já jsem klidná. Naprosto. Není to divný? Možná je to jen chvilka a za chvíli začnu šílet, ale teď jsem úplně v klidu. Jen si ležím a očima jezdím po místnosti. Čekám až někdo přijde, protože nemám odvahu se sama pohnout, nemůžu tak na někoho zazvonit a hulákat tu taky nechci.

Nevím, co se nám stalo, ale předpokládám, že vím, s kým to bylo. Čí to byla vina? Prakticky nevím, ale i tak bych ji nikomu nepřikládala. A kdyby, tak jedině sobě. Jen my sami máme za sebe zodpovědnost. Jen my sami za sebe rozhodujeme. Jen já sama se rozhoduju ke komu si sednu do auta, a komu do rukou svěřím svůj život. Absolutně nemůžu vinit nikoho jiného.

Druhá věc je ale důvěra a náš vztah. I když jde o toho nejbližší člověka, nebo možná právě proto, nevěřím tomu, že se taková událost neodrazí ve vašem vztahu. Možná to vztah posilní, možná ho to zničí, ale rozhodně nebude stejný jako dosud. Co se stane s tím naším? Netuším, zatím o tom nechci přemýšlet, dám na svoje pocity a intuici. Ale na to je ještě času dost. Teď bych se už ráda dozvěděla, jak jsem se sem dostala, co tu dělám, co mi je, a jak dlouho tu budu muset být. Nejdřív zachraň sebe, potom můžeš zachraňovat ostatní.