První rodinná oslava v životě... po třicítce

 

I když se blížím už k pětatřicítce, nikdy jsem nebyl na žádné rodinné oslavě. Přijde vám to zvláštní? Jsem kluk z děcáku s docela dost bouřlivým mládím. Pořád vám to není jasné? V dětství jsem se k rodinným oslavám vůbec nedostal, nebylo jak. A v dospělosti? Nebyl jsem zrovna typ s dlouhodobými vztahy, abych se dostal vůbec k seznamování se s rodiči svý holky, natož k pozvání na rodinné oslavy. Někdy jsem se stěží vůbec dozvěděl jméno tý holky. Ano, je to tak, nebyl jsem nikdy žádný svatoušek, to nepopírám.

Takže když jsem po třicítce nějakou záhadou dospěl a uvědomil si, že už bych se asi taky chtěl usadit, a že by nebylo špatný mít nějakou svou vlastní rodinu, všechno to pro mě bylo nové. Bylo mi jasné, že moje budoucí partnerka, jestli nějakou vůbec potkám, to se mnou nebude mít jednoduché.

Ale měl jsem štěstí, a to obrovské. Potkal jsem Terezku. Byla tak chápává, tolerantní, trpělivá, až jsem nevěřil svému štěstí. A hodně jsem si uvědomoval, že si toho musím vážit, že to není samozřejmost, a že to nesmím ničím pokazit.

A pak přišlo pozvání na rodinnou oslavu. Její táta slavil kulaté narozeniny. Mělo to být dost velké, s účastí asi veškerého příbuzenstva. A jak už jsem říkal, já vůbec neměl žádnou představu do čeho jdu, takže jsem byl dost nervózní, a bál jsem se, abych něco nepokazil, abych neudělal špatný dojem.

Terezka mě sice uklidňovala, snažila se mi o každém členovi něco říct, abych měl alespoň nějaký přehled, ale moc to nepomáhalo. Věděl jsem, že je to něco velkého, že je to pozvání do rodiny, a já to v žádném případě nechci pokazit. 

 

To ráno před oslavou jsem byl tak nervózní, jako snad ještě nikdy v životě. Šlo mi o hodně. Nechtěl jsem Terezce udělat ostudu. Nechtěl jsem její rodině dát sebemenší důvod k pochybám, proč si vybrala zrovna mě, a jestli jsem pro ni ten pravý.

Terezka mě předem varovala, že je její rodina trochu bláznivá, ale já stejně netušil, co si pod tím mám představit. Když jsme dorazili na místo, začalo mi to rychle docházet. Předně měla většina hostů kostým. Po důkladnějším prozkoumání jsem ale zjistil, že kostýmy má jen to starší osazenstvo a děti. Terezčini sourozenci, jejich partneři, bratranci, sestřenice, a všichni naší generace, byli normálně v civilu. Terezka se smála, že jim kostýmy tolerují, ale odmítají je v tom podporovat.

Během oslavy jsem se nevyhnul výslechu od většiny členů rodiny. Každého zajímalo něco jiného. Ptali se na klasické otázky, jako co jsem studoval, co dělám za práci apod. Ale babičky se nebály přiostřit, a bez servítek se ptaly, kdy bude svatba, a kdy plánujeme rodinu. Což mě musela zachránit Terezka, protože já moc nevím, co se na tyhle otázky slušně odpovídá.

Strýcové, a obecně pánské osazenstvo, zase zajímalo, komu fandím v hokeji a fotbalu, a co říkám na tamtoho a tamtoho sportovce, výhru a prohru. Což jsem je musel trochu zklamat, že mě vlastně sport ani moc nezajímá. 

 

Jak čas ubíhal, nálada se začínala dost uvolňovat, až došlo na tanec. Ten zrovna moc v oblibě nemám, protože si myslím, že se úplně hýbat neumím. Což si ale nenechaly babičky, ani tety vysvětlit, a protože jsem nechtěl působit nedůtklivě, postupně jsem s nimi protancoval asi hodinu. Některé se toho teda nebály, a posilněné alkoholem mi osahávaly svaly nejen na rukách.

Nakonec mě od nich vysvobodila zase Terezka, když prohlásila, že si se svým klukem chce taky zatančit sama. Byl jsem jí za to dost vděčný. Ptala se mě, jak to zatím zvládám, jestli toho na mě není moc. Překvapil jsem sám sebe, ale upřímně jsem jí musel říct, že se náramně bavím, a že je to snad můj nejzábavnější den, co jsem kdy zažil.

A to ještě nemělo být všechno. Terezčina mamka účinkuje v amatérském divadelním spolku, a tak si s pár přáteli připravila pro svého manžela půlnoční překvapení. Přehrávali jeho oblíbené scénky z vtipných pořadů. Ale jelikož byli všichni trochu nebo více společensky unavení, povýšili vtipné scénky ještě na vyšší úroveň zábavy.

Upřímně jsem snad poprvé v životě brečel smíchy. Takhle jsem se nikdy nebavil. Jakmile ze mě opadla prvotní nervozita z rána, cítil jsem se uvolněně, bavil jsem se, a hlavně mi všichni dávali pocit, jako bych mezi ně patřil vždycky.

A možná v té euforii a radosti z celého dne, jsem se po cestě domů rozhodl k velkému kroku. O kterém jsem ale vůbec nepochyboval. Jak ta myšlenka přišla, cítil jsem, že přesně to je to ono, že tak to má být. A ještě ten večer jsem Terezku požádal o ruku. Protože do takové rodiny chci patřit, takovou ženu chci mít po svém boku, a přesně s ní chci tuhle bláznivou rodinu rozšiřovat.