Velikonoční únik

 

 

Co si pamatuji, každé Velikonoce jsme doma slavili stejně. O víkendu jsme objížděli babičky a v pondělí jsme byli doma. Když přibyl i svátek v pátek, měli jsme další den navíc, který jsme ale také většinou trávili doma. Velikonoční tradice nebo zdobení jsme nijak extra neprožívali. Koledovat jsme chodili jako děti jen k babičkám, barvili jsme si vajíčka spíš jen tak pro sebe než pro koledníky, i když jsme pár z nich občas otevřeli.

A já to měla ráda, návštěvy u babiček, dobré jídlo, delší volno, v něčem to trochu připomínalo Vánoce. Jenže tento rok to bylo jinak. Ne, že bych nerada slavila stejně jako tradičně, ale cítila jsem, že tento rok potřebuju něco jiného.

Ráda bych zase oslavovala s celou rodinou, ale začala se ve mně probouzet úplně jiná potřeba. Cítila jsem, že už nutně potřebuji být někde úplně sama. Být někde, kde není rodina, není tam přítel, není tam práce, není tam nikdo, kdo se mě bude na něco ptát, nebudu tam muset nic rozhodovat, nic řešit, nad ničím přemýšlet. 

 

Nutně jsem potřebovala velikonoční útěk. A vůbec nešlo o Velikonoce, spíš o ty volné dny, které k tomu přímo vybízely. Potřebovala jsem úplně od všeho uniknout a jenom být. Myslím, že se to nutkání ve mně hromadilo postupně, rostlo, až už jsem měla pocit, že jestli vážně něco neudělám, nemusí to dopadnout dobře.

Táhlo se to se mnou tak posledního čtvrt roku. V práci bylo náročné období, kdy bylo větší množství důležitých úkolů a termínů než obvykle. Ve vztahu jsem nebyla úplně stoprocentně spokojená, bojovala jsem se svými představami a očekáváními, která jsem měla. V rodině se hromadily dohady o blbostech a pořád nějaké řešení něčeho. Do toho se se mnou už delší dobu táhlo nachlazení a únava, ze kterých jsem se nemohla dostat.

Když už jsem se těšila, že v práci konečně tohle období skončí, a já budu moct trochu polevit, a mít tak i víc času na to ostatní, stal se přesný opak. Dostali jsme další projekt, novou práci, a já už ani nevěděla, co si o tom mám myslet. A přibalovalo se další a další řešení i v jiných oblastech. A i když se to může zdát jako pár maličkostí, na mě už toho zkrátka bylo dohromady prostě moc.

Cítila jsem, že mi moje tělo něco naznačuje, a že už bych ho měla začít vnímat a jednou se na nikoho a nic neohlížet, a dát na první místo jen samu sebe. Věděla jsem, že se to mému okolí asi nebude moc líbit, že na prodloužený víkend zmizím někam sama, ale opravdu už jsem se potřebovala postavit sama za sebe. 

 

Našla jsem si takovou útulnou chatičku v nějaké malé vesnici, kde mi bylo jasné, že bude žít jen pár starousedlíků a žádná divočina se tam konat nebude. A i kdyby, já potřebovala spíš svůj vnitřní klid než okolní, pro ten si zajdu na procházky do lesa.

Můj plán byl následující. Po cestě tam si zajedu nakoupit, abych měla zásoby na všechny dny a nemusela už vážně nic řešit. Budu si dělat jen jednoduchá jídla, která mám ráda. Čas budu trávit procházkami po okolí a čtením. Všem napíšu zprávu, že jsem v pořádku dorazila, ale celý víkend už nechám telefon v kabelce. Budu čas trávit jen se svými myšlenkami. A možná ani to ne. Možná prostě jen budu. Na nic nebudu myslet. Nechám si úplně pročistit hlavu.

Nebudu lhát, že jsem se vrátila, jak znovuzrozená. Na to bych možná potřebovala delší čas, ale to ani nebylo mým cílem. Vrátila jsem se ale odpočatá, zklidněná, se srovnanými myšlenkami, a s určitým odstupem a nadhledem na to všechno kolem. Ale co je nejhlavnější, opět jsem se zase začala těšit na svou budoucnost. Těšila jsem se na rodinu, na přítele, dokonce i na tu práci. Měla jsem zase do všeho chuť a sílu. A taky jsem si uvědomila, že bych tyhle úniky měla dělat častěji. A radši spíš preventivně, než čekat až si o to tělo samo tak hlasitě řekne.