Jak jsem jela stanovat...poprvé

 

 

Nesmíte si ze mě dělat srandu, ale teď tu prohlásím své životní přiznání. Nikdy jsem nebyla stanovat. Nikdy jsem nespala pod stanem. Ne, ani na zahradě, ani jinde, vždycky jen ve více či méně pohodlné posteli. Že jsem zhýčkaná? Rozmazlená? Možná. A možná taky ne. Jen někdy trvá, než v životě dostanete k něčemu určitému příležitost. A mně to v tomto případě trvalo třicet let.

Třicet let bez stanování, kempování, spaní pod širákem. A taky žiju, ne, že ne. A jestli jsem o něco ochuzena? Dokud si to nevyzkoušíte, nemůžete říct, že vám něco chybí. Ono vám totiž všechno chybí až potom, co to ztratíte, nikdy ne předtím, než to máte. Však to jistě sami znáte, a nemluvím teď zrovna o stanování. 

 

A tak jsem ve svých třiceti letech dostala příležitost jet s kamarády pod stan. Nejdřív se dral ke slovu můj automatický reflex, jako, že to vážně není pro mě, a že já rozhodně nepojedu. Ale když jsem nad tím začala přemýšlet, a uvědomila si, v jaké životní fázi teď jsem, nakonec jsem se rozhodla příležitost využít. Protože, co horšího se mi může stát, než že mě sežerou komáři, pořádně zmoknu, nebo se naopak upeču. O život, snad, nepůjde, tak proč bych se toho měla tak bát.

Jenže jsem neměla žádné vybavení, a upřímně jsem ani netušila, co bych mohla potřebovat, když jsem to nikdy nepotřebovala, logicky. Naštěstí mě v tom kamarádi nenechali, se vším mi poradili, doporučili, případně půjčili. Takže už mi nebránilo vážně nic vyrazit vstříc prázdninovému dobrodružství. A že jste to vy, tak já vám prozradím ještě jedno tajemství. I když bych to nahlas nepřiznala asi ani sama sobě, někde ve skrytu duše jsem o tom tak trošku vždycky snila. 

 

Možná už od dob, co jsem v pubertě četla knížky o letním dobrodružství od Lanczové, mě léto v kempu lákalo. Ona ho totiž uměla vykreslit vždycky dost romanticky. A i když už mi nebylo náct a neplánovala jsem tam hledat žádné letní lásky, nikdy není pozdě něco nového vyzkoušet. Když se řekne léto, jako první se mi totiž vždycky vybaví buď prázdniny u babičky, na chalupě, nebo v kempu. Netuším proč, když jsem tam žádné školní prázdniny v dětství nikdy netrávila, ale prostě to tak bylo. Žádné moře, hotely, palmy, vždycky klasické české léto v lesích, na loukách a v polích.

Nebudu vám tady vybarvovat celé naše kempovací dobrodružství, však vy, co pravidelně jezdíte, si to dokážete představit, a vy co ne, tak vám můžu jen doporučit si to vážně aspoň jednou vyzkoušet. Ono totiž i přes to všechno nepohodlí, které zažijete, jako společné sprchy v kempu, hluk, co dělají ostatní ubytovaní až do rána, pokousané končetiny od komárů, po dešti si nemít, kde usušit věci, bát se, že vám při bouřce odlítne stan, a spoustu dalšího, má tenhle způsob letní dovolené své kouzlo. A pokud ho jednou vyzkoušíte, garantuju vám, že to nebude naposledy. Protože, kdo by dokázal odolat táboráku s kytarou a pozorování noční oblohy?