Tonoucí se stébla chytá...

 

 

Topila jsem se, dusila, nevěděla, kde je nahoře, a kde dole. Nevěděla jsem, jestli vyplouvám, nebo se ještě víc utápím. Nevěděla jsem, kudy se vydat, kde je můj směr, kam vede moje cesta.

Doprava? Doleva? Nahoru? Dolů?

Neměla jsem ponětí, jestli se topím a topím, nebo už se zachraňuji. Ale jak? A jde to? Můžu sama sebe zachránit od utopení? Nebo je k tomu nutná další osoba? Říká se, že nejdřív máš nasadit masku sobě, pak až pomáhat ostatním. Ale co když tu žádnou masku nemám? Existuje jiný způsob, jak sama sebe zachránit?

Plav. 

 

Některé děti se prý učí plavat drastickým způsobem, že je někdo hodí do vody, kde nedosáhnou na dno, a nechají je bojovat o přežití, a tím si přijdou samy na to, jak se udržet nad vodou. Mě takhle drasticky plavat neučili. Naštěstí, nebo bohužel?

Protože teď bych to potřebovala umět, sama sebe zachránit a dostat se nad hladinu. Protože ať se snažím sebevíc, nikdo jiný, kdo by mi snad mohl pomoci, tu není. Jen já sama. Tonoucí, co se ani stébla už nemůže chytit. 

 

Co se dělá v takových chvílích? Život přece ještě nemůže končit, vždyť jsem mladá, celý život mám mít před sebou. Takhle to skončit nemůže, vždyť to má být teprve můj začátek. Začátek opravdového života, toho skutečného, reálného, přítomného, bolavého i radostného.

Musím bojovat, o svůj život, o svou budoucnost, o své místo na zemi. Takhle to rozhodně neskončí, nemůže skončit, to nedovolím, na to ještě nejsem připravená.

A v ten moment, právě, když jsem začala sama za sebe zase bojovat, rozhodla jsem se nevzdat, ses objevil ty.

Jako moje stéblo, kterého se můžu chytit. Jako moje směrovka, která mi konečně udává ten správný směr. Jako to pomyslné světlo na konci tunelu. Ty, můj zachránce.