Moje malá sestřička...

 

Když mi rodiče oznámili, že se mi narodí sourozenec, bylo mi už dvacet. V tom věku úplně neočekáváte, že se z jedináčka stanete sourozencem. Moc jsem nevěděla, jak s tím naložit. Na jednu stranu jsem vždycky chtěla sourozence, jenže dvacetiletý rozdíl už je vážně hodně. Reálně bych už mohla mít svoje dítě, i když jsem to zatím neměla v plánu. 

 

Na druhou stranu jsem se i těšila. Ale zároveň jsem měla i obavy. Nejen, jak to zvládnou rodiče, a jak to naruší naše vztahy, ale bylo mi trochu líto i to, že není reálné, abychom měli klasický sourozenecký vztah. Nebudeme se prát o hračky, hádat se v pubertě, nebo probírat první lásky. Měla jsem strach, co vlastně pro svého sourozence budu, nechtěla jsem být druhá máma.

Když ses ale narodila, všechno šlo tak přirozeně a samo, že jsme si po chvíli nikdo nedokázal představit, že si tu s námi někdy nebyla. Zapadla si do naší rodiny natolik, že jsme všichni cítili, že až teď jsme úplně kompletní, že si nám vlastně celý život chyběla. 

 

Odmalička si byla sluníčko. Roztomilá zvídavá holčička, která chtěla všechno vědět a všechno si vyzkoušet. Moje obavy se naštěstí nevyplnily, a my si spolu budovaly krásný vztah. Byla jsem pro tebe ta velká ségra, které může všechno svěřit, za kterou si může přijít pro radu, a já se tolik snažila, abych ti byla dobrým vzorem. Díky tobě jsem se snažila být tou nejlepší verzí sama sebe.

I když si pro mě mohla být jen tou malou ségrou, kterou musím občas hlídat, nikdy tomu tak nebylo, nikdy jsem ten pocit neměla. Čas s tebou jsem trávila ze všeho nejradši. Já jsem pro tebe možná byla vzorem, možná jsem tě mohla ledasco naučit a vysvětlit ti, ale pravdou bylo, že ještě víc si učila ty mě.

Hrály jsme si spolu, a ty si mě znovu vrátila do mého dětství. I když jsme jezdili na výlety na místa, kde už jsme s rodiči byli, s tebou jsem ta místa viděla úplně jinýma očima. Měla jsi tolik otázek, a tak vtipné komentáře ke všemu, že jsme se nestačili divit, kam na to chodíš. Když si začala chodit do školy, mohla jsem si s tebou připomenout svá školní léta a porovnat, co se za tu dobu změnilo. Ráda jsem tě vozila na všechny tvoje kroužky a sledovala, co tě baví, jak se vyvíjíš, jak se z tebe stává stále rozumnější, dospělejší, samostatnější osoba. 

 

V tu dobu jsem si taky uvědomila, že jednou přijde čas, kdy mě už potřebovat nebudeš. Ale nechtěla jsem na to vůbec myslet. Když si prožívala svoje první lásky, vzpomněla jsem si i na ty své, a věděla jsem, že řeči, že na světě je ještě spousta kluků, nikdy nepomáhaly. Vždycky jsem se tě snažila vyslechnout, podpořit, možná trochu nasměrovat, ale nikdy jsem ti nedávala rady, které jsem sama neměla ráda, a věděla jsem, že k ničemu nejsou.

Snažila jsem se ti být tou nejlepší sestrou, jak to bylo s naším věkovým rozdílem možné. V něčem to samozřejmě byla nevýhoda, ale na druhou stranu to pro nás obě mělo spoustu výhod, kterých jsme rády využívaly.

Než jsem se nadála, ten čas je tady. Čas, kdy už mě nebudeš potřebovat, i když sama tvrdíš, že svou velkou ségru budeš potřebovat vždy. Asi ano, ale už to nebudu já, komu se se vším budeš svěřovat jako první, za kterou si přijdeš pro pomoc a pro radu. Dnes se totiž moje malá sestřička vdává. Nechápu, jak rychle to uteklo. Jako by to bylo včera, kdy jsem tě chovala a krmila tě, a dnes už tě tu krmí někdo jiný. Už máš v životě někoho jiného, kdo se o tebe teď bude starat. Ale tvoje velká ségra je tvoje jistotu, která tu pro tebe bude vždycky.