Letní bouřka






 
Užíváme si s přítelem absolutního soukromí na babiččině chatě. Chata je babiččin poklad, smějeme se jí, že ji má radši než nás všechny dohromady. Má ji vymazlenou do nejmenších detailů. Prakticky je tu možné žít přes celý rok, a babička to tak téměř, až na pár výjimek, dělá.

Málokdy někomu svou chatu půjčuje, to už musí být. Ale já jsem její první vnučka, a určitě ta nejoblíbenější, tak mám určitá privilegia. Takže tu teď můžeme užívat všeho pohodlí s přítelem celý týden. Drobný detail je už to, že babička je v lázních, a potřebuje, aby se jí tady někdo o to staral a pravidelně zaléval její kouzelnou zahrádku.

Za to soukromí a pohodlí je to ale hodně malá kompenzace, navíc, když se jí o zahrádku jednou za čas starám ráda. A taky si můžeme cokoliv z ní sklidit, babička tu má spoustu dobrot. Takže si pořád děláme nějaké saláty a obložené mísy s hromadou nejrůznější zeleniny. 


 
Jak už jsem říkala, je tu absolutní klid a soukromí, ale máte tu na co si vzpomenete. Kam se hrabe na babiččinu chatu kdejaký hotel. Trávím tu každou chvíli, kdy mi to jen čas dovolí. Většinou s babičkou, občas jsem tu byla i sama, třeba když jsem se učila na maturitu, nebo státnice. Teď tu jsem s přítelem. A možná časem sem budu jezdit i s babiččinými pravnoučaty.

Všude okolo je úžasná příroda, lesy, louky, úplná pohádka. Strašně ráda se tu jen tak toulám po okolí, a protože sem jezdím odmalička, ukazuju teď přítelovi všechna svoje místa v okolí, a vypravuju mu, co se kde událo, co se mi kde stalo, a tak.

Když opět vyrazíme na jednu takovou naši odpolední procházku, obloha vypadá všelijak, mraky se různě honí, zvedá se vítr a zatahuje se. Rozhodneme se, že se tak vrátíme raději do chaty, aby nás ta bouřka nechytla třeba v lese. 


 
Jenže nám plán úplně nevyjde. Sotva stihneme vyběhnout z lesa, spustí se ohromný slejvák, a do chaty to máme ještě kus cesty. Když konečně doběhneme k chatě, rozrazíme dveře, a dovnitř vpadneme úplně durch. S přítelem se na sebe podíváme. Co teď? Kape z nás jak vodníkovi ze šosu. Podíváme se do očí a oba naráz propukneme v záchvat smíchu.

Když se dostatečně vysmějeme, začneme se vzájemně svlékat, přítel mě vezme za ruku a odvede k nejlepšímu vynálezu, co tu babička má. A ne, postel to není. Jak už jsem říkala, babička to tu má opravdu vymazlené, a taky razí heslo, že život se má užívat a peníze si do hrobu nevezme, a tak si ráda dopřává.

Naše kroky tak nesměřují k posteli, ale do vířivky, která je na kryté terase. Můžeme si tak užívat zvuky bouřky, ale jsme schovaní a neprší na nás. Však jsem to říkala, kam se na babiččinu kouzelnou chatu hrabe kdejaký hotel. Je tu soukromí, ticho, klid a luxus toho, že si to všechno můžete užívat o samotě, bez lidí. A to my oba s přítelem naprosto milujeme.

Komentáře