Nebe...

I když nejsem věřící, obracím dost často svůj pohled k nebi.

Nikdy mě nepřestane fascinovat.

Ty jeho barvy, změny, nejkrásnější malby na světě, které žádný malíř nesvede.

Nevím, čím mě zrovna nebe tak přitahuje. I příroda to umí, ale nebe na mě působí tak nějak jinak.

Když vidím krásný strom, nebo pěkný výhled, zákoutí, zastavím se a kochám se, ale pořád je to „statické“ místo, nepromlouvá ke mně. Až na řeky, a vodu obecně. Ty taky umí kouzlit a žít, ale pořád je to něco jiného než nebe. 

 

Mám pocit jako by nebe bylo tak nějak živější než ostatní příroda. Každou minutou, kdy se na něj podíváme, umí být jiné.

Když se honí mračna, je nebe neustále v pohybu. Ale když je azuro, zdá se, že odpočívá a celý den se zdánlivě nemění.

Nebe umí být krásné za každého počasí. Je jedno, jestli je zrovna hezky, prší, fouká nebo sněží. Jestli je modré, černé nebo zlaté. Vždy má svoji nezaměnitelnou krásu.

Miluju pozorovat nebe při všech jeho projevech. Když při západu slunce kouzlí ty nejhezčí obrazy, když se při bouřce mračí, při dešti pláče, při větru žene mraky, a při vánici nahoře uklízí a dole všechno zakrývá bílou přikrývkou.

Je mi jedno, jakou má nebe zrovna náladu a barvu, vždy se na něj nemůžu vynadívat. 

 

V těžkých chvílích, kdy už nevím kudy kam, mi stačí zvednout pohled vzhůru a uklidním se.

Uklidní mě jistota, že ať se v mém životě děje cokoliv, nebe tam vždycky bude. Vždycky ráno vyjde slunce a večer nám nakreslí dechberoucí západy.

Nebe nad námi totiž bude vždy. Když se nemáme k čemu jinému upnout, je nebe naše poslední jistota a kotva.

I když západy můžou vyvolávat melancholickou až smutnou náladu, zároveň mě dokážou zahřát pocitem, že se na ně můžu spolehnout, že ony tu vždycky budou.

A když nebude nebe? Tak už nebude nic.