Láska nikdy nemá zpoždění

„Mami, prosím, vyprávěj mi o tom, jak jste se seznámili s taťkou,“ žadoní dcera po tom, co si ke mně v obýváku přisedne k dohořívajícímu krbu. „Ale, Kristýnko, vždyť je Ti už sedmnáct a ten příběh jsi slyšel nejmíň milionkrát,“ pohladím ji po vlasech a usměju se. „To samozřejmě vím, ale když to se nikdy neoposlouchá. A zrovna teď bych moc potřebovala slyšet, že pravá láska opravdu existuje a objeví se sama od sebe,“ s povzdechem odpoví dcera. Pousměju se nad jejím sedmnáctiletým trápením s láskou a pustím se do vyprávění, protože i já na náš začátek moc ráda vzpomínám.

„S vaším tatínkem jsem se seznámila ve vlaku, když jsem jezdila do práce. Abych ale nepředbíhala, začnu pěkně postupně. Tatínka jsem si všimla, když už jsem ho několikrát potkala při cestě do práce. Ze začátku jsem ho ale vnímala jako každého jiného cestujícího. Jednou jsem ale zvedla oči od knížky zrovna, když on si prodíral cestu k volným sedadlům. Někoho, kdo už tam seděl, se asi zeptal, zda je tam místo a usmál se na něho. A ten jeho úsměv všechno způsobil.

Samotnou mě zarazilo, co se mnou ten jeho úsměv provedl. Do té doby jsem si u nikoho nijak zvlášť nevšímala, jak se dotyčný směje. Ale tohle bylo tak najednou. Doteď si to neumím nijak vysvětlit, ale ten jeho úsměv, i když jsem ho viděla jen jednou, a navíc ani nebyl pro mě, jsem od té doby nemohla dostat z hlavy. Navíc vůbec nešlo o žádného prvoplánového krasavce. Jenže o ty já stejně nikdy zájem neměla. Mě vždy zaujal člověk nějakým osobním kouzlem, ne jeho krásou. A to kouzlo zřejmě tenhle kluk měl.

V té době jsem ale chodila s někým jiným. Chodili jsme spolu už tolik let, že kdyby to bylo v době našich rodičů, dávno už bychom byli svoji a měli děti. Jenže nám, když už se měl náš vztah posouvat někam dál, to postupně přestávalo klapat. A právě v té době, když jsem poprvé ve vlaku spatřila toho kluka s kouzelným úsměvem, jsem prožívala psychicky těžké období. Už jsem podvědomě tušila, že náš vztah nemůže takhle dál pokračovat, ale neměla jsem dost odvahy k tomu, abych něco udělala, nějak to vyřešila. A tak jsem se dlouhou dobu dost trápila. Vzpomínám si, že mi v tu dobu dělalo velké problémy se i soustředit na obyčejné čtení.

Samozřejmě bych si nikdy nezačala s někým dalším, když jsem byla zadaná. Ale kluka z vlaku jsem pořád nemohla dostat z hlavy. Možná, že i on, i když ne přímo, mi pomohl sebrat odvahu a nefungující vztah ukončit. Nemyslím to tak, že bych se do něho zamilovala, nebo se rozcházela kvůli tomu, že bych věřila, že na mě zrovna on čeká. Ale najednou jsem si uvědomila, že někde na mě určitě čeká ten pravý, se kterým budu šťastná, což jsem v tu dobu nebyla. A taky, že ještě nejsem tak stará, abych s někým zůstávala jen pro to, že by se to v mém věku očekávalo. 

 

Bylo mi totiž tenkrát něco přes pětadvacet. Školu už jsem měla hotovou, chodila jsem do práce, a tak se logicky očekávalo, že další krok bude svatba a rodina. A já, místo plánování svatby, byla najednou po tolika letech zase nezadaná. Když se rozcházíš v době, kdy většina spolužaček a kamarádek v tvém okolí začíná měnit příjmení nebo rovnou plínky, je to na tebe ještě mnohem větší tlak. Nejen, že na tebe tlačí lidé z tvého blízkého okolí otázkami, kde si myslíš, že teď někoho seženeš, ale vytváří se ti i vnitřní nátlak v hlavě, a ty máš co dělat, abys oba vůbec ustála.

Takže najednou to není jen o tom, mám za sebou rozchod, jak se s tím vyrovnám. Ale přicházejí vnitřní paniky, zda jsem neudělala největší chybu ve svém životě, zda si vůbec dokážu někoho najít a stihnu založit rodinu, co když už napořád zůstanu sama. Co když už je vážně pozdě, a mně ujíždí vlak. I když rozchod pro mě nebyl tak hrozný, jak by se možná dalo čekat, všechno tohle okolo mi zrovna dvakrát nepomáhalo, a nakonec mi to přitěžovalo mnohem víc než samotná ztráta partnera. Navíc, když si v té době uvědomíš, že si vlastně ani nedokážeš představit, že bys teď byla schopná plánovat svatbu nebo čekat rodinu. Srovnat si tohle v sobě, co ty sama chceš, a nepouštět si k sobě nátlak okolí, bylo asi to nejhorší.

Navíc, abych neměla málo zamotanou hlavu a srdce, se po několika měsících od rozchodu mezi mnou a jedním mým kamarádem zničehonic přetvořil náš kamarádský vztah v něco mnohem hlubšího. Bohužel jsme o našem vztahu ale měli každý jinou představu. I když byl skvělý kamarád, věděla jsem, že kdybych přistoupila na něco víc, nefungovalo by to, a hrozilo by, že bychom přišli i o naše přátelství. Naštěstí jsme si našeho přátelství natolik vážili, že jsme to zvládli překonat a ustáli jsme to. Největším důkazem je to, že mi, vlastně nám, zůstal v životě doteď. Jsem neskutečně vděčná za to, že vzájemně bereme naše rodiny tak, jako by byli naše vlastní. S klidem můžu říct, že tohle přátelství bylo to dobré, co mi mělo vykompenzovat tu těžkou dobu předtím.

Abych se ale dostala už k té šťastné části příběhu. Když jsem poprvé viděla toho kluka ve vlaku, byla zrovna zima, pak jsem měla plnou hlavu rozchodu, přišlo léto, a i když jsem si na něj občas vzpomněla, ve vlaku už jsem ho nepotkávala, vlastně jsem ho jen zahlédla jednou v létě. Taky mě samotnou zaskočilo, když jsem si uvědomila, že mě vlastně do té doby vůbec nenapadlo, že by mohl být zadaný. 

 

Znovu jsem ho ve vlaku začala vídat až další zimu, takže rok od prvního „setkání“. Když jsem ho zase spatřila, uvědomila jsem si, že i když jsem na něho vědomě nemyslela, pořád někde hluboko v hlavě mi zůstával. Oproti předešlé zimě si ale už všiml i on mě. Postupně jsme se na sebe začali usmívat, pokyvovali si hlavou každé ráno na pozdrav, sedávali si v blízkosti toho druhého.

Až jednou sebral odvahu a zeptal se mě, jestli si může přisednout. To bylo poprvé, co jsme spolu promluvili, do té doby naše konverzace probíhala beze slov. Příjemně jsme si povídali celou cestu. Když už jsme vjížděli do konečné stanice, zeptal se mě, co dělám po práci, a jestli bych neměla chuť s ním zajít na kávu. Ani jsem se nesnažila předstírat, že přemýšlím a váhám, a rovnou s úsměvem odpověděla, že půjdu ráda.

A pak už to pokračovalo samo. Začali jsme se scházet, chodili na rande, vlakem už jsme do práce jezdili společně. Hned od začátku jsem měla pocit, jako bychom se znali snad odjakživa. Nemohla jsem věřit tomu, jak si dobře rozumíme, a jak přirozeně a příjemně se s ním cítím.

Tenkrát, po tom rozchodu, jsem hodně přemýšlela sama nad sebou. Jestli se vůbec dokážu zamilovat, jestli dokážu k někomu něco cítit. A jak vlastně poznám, že je to to ono, to pravé. Jak se zbavím veškerých pochybností. A najednou všechno z toho bylo pryč. Všechny strachy, nejistoty a pochyby. Prostě jsem cítila, že všechno je tak, jak má být. Netrápily mě sebemenší pochyby, jen jsem si užívala toho, co je, a denně za to děkovala. A taky už jsem věděla, proč jsem si ten předešlý rok musela protrpět, proč jsem musela projít těmi všemi zkouškami. Bez toho všeho bych totiž nebyla tam, kde jsem byla, taková, jaká jsem byla, a hlavně s tím, s kým jsem byla.

Když už Ti to ale, Kristýnko, znovu vyprávím, něco Ti musím připomenout. Nepospíchej na lásku. Neměj obavy, že by Tě minula. Nepochybuj, jestli jsou tvá rozhodnutí správná. A hlavně nikdy nepodceňuj své pocity a city. Já už teď vím, že jsem sama na ně měla dát mnohem dřív. Tvoje city tě totiž nikdy nezklamou, vždy tě vedou tou, pro tebe, nejlepší cestou. I když se tobě bude zdát, že to není ta správná, věř svým citům a důvěřuj jim. A hlavně, nezapomeň, láska nikdy nemá zpoždění, vždy přichází ve svůj čas.“