Zkouška přátelství

 

Přesně před rokem jsem skončila v nemocnici s jistými ženskými problémy. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale musela jsem si tam týden poležet. Když jste týden v nemocnici a musíte být samozřejmě v klidu, na nic moc nemáte náladu. Já moc ráda čtu, takže jsem měla v plánu, že bych toho nařízeného klidu mohla alespoň dobře využít. Bohužel mi to ale vůbec nešlo. Na pokoji jsem nebyla sama, a tak jsem se přes věčně telefonující spolupacientky, nebo hrající televizi, stejně na čtení nemohla soustředit.

Hodně jsem ale přemýšlela. O sobě, o svém životě, o důvodech, proč jsem tu skončila. Přemýšlela jsem i o vztazích. Rodinných, milostných, přátelských. A protože jsem v tu dobu byla sama, převažovaly myšlenky o mých přátelích. Nejsem typ člověka, co by měl nebo potřeboval mít okolo sebe hromadu povrchních přátelství. Stačí mi málo, ale za to věrná a hluboká. A taková já mám čtyři. Dvě kamarádky, dva kamarády. Danielu, Zuzanu, Davida a Martina.

A právě jak jsem ležela v té nemocniční posteli, dívala se z okna na koruny stromů v parku, a přemýšlela nad svými přáteli, napadl mě, možná šílený, nápad. O mé hospitalizaci totiž věděla jen rodina, kamarádům jsem se s tím nějak nechtěla chlubit, měla jsem v plánu jim to říct až zpětně, případně kdyby na to přišla přímo řeč. A tak mě napadlo, že vyfotím výhled z okna, kde bude nenápadně vidět název nemocnice, a tu stejnou fotku rozešlu svým čtyřem kamarádům. 

Nutno podotknout, že se s každým znám jinou dobu, odjinud a úroveň přátelství je dost odlišná. Nejbližší vztah mám se Zuzkou a Davidem, s Dankou se znám ze školy, a s Martinem nás seznámila právě Danka. Se Zuzkou se znám nejdéle, v podstatě odjakživa. Naše rodiny jezdily společně každý rok na hory, kde jsme se postupně víc a víc sbližovaly a prohlubovaly naše přátelství, až jsme se začaly navštěvovat i během roku, a nakonec jsme spolu i chodily na vysokou. 

S Dankou jsme se bavily hlavně během našich středoškolských let, teď se sem tam potkáváme, probereme, co je nového, ale nezacházíme nijak do hloubky. S Martinem jsme si hodně psali, když jsem byla na střední. I když si to pár lidí mylně myslí, nikdy mezi námi nic nebylo. Těžko říct, jestli měl někdy zájem o něco víc, každopádně to nikdy nedal nijak najevo a já o nic víc, než kamarádství zájem neměla. Poslední dobou, asi jak jsme dospěli, jsme se začali konečně scházet i víc osobně než jen online.

A David. Tak v tomhle vztahu pár malých kotrmelců bylo, ale právě díky nim se paradoxně naše přátelství prohloubilo. A teď můžu vlastně říct, že ho beru z těch čtyř jako nejbližšího, protože co jsem probírala s ním, jsem nikomu jinému neřekla. Se všemi se ale znám minimálně deset let, což je v mých čtyřiadvaceti podstatná část života.

Tak jsem fotku čtyřikrát odeslala a čekala, co se bude dít. 

 

Jako první, což jsem i čekala, se zpátky ozval David. Hned vzápětí mi psala i Zuzka. David pochválil fotku a ptal se, jestli jsem na nějaké kontrole, nebo jsem šla někoho navštívit. Zuzka nijak ostýchavá nebyla a rovnou na mě uhodila, co tam dělám. Trochu jsem se snažila vykrucovat, odpovídat v otázkách a v žertech, ale nakonec jsem oběma vyklopila pravdu.

Zuzka se na mě hned obořila, proč jsem jí to jako neřekla, že na mě mohla myslet a podporovat mě a všechno se mnou probrat. David byl zaraženější a ptal se, jestli mi už nic není a jak se cítím. Oba jsem uklidnila, že už jsem v pořádku a ať se na mě nezlobí, že jsem to asi chtěla zvládnout sama a jim bych to stejně řekla, až bych byla doma.

Podle očekávání, na Dančinu a Martinovu reakci jsem si musela chvíli počkat. Delší chvíli. Martin mi odpověděl asi po dvou hodinách, že to je pěkný výhled a co dělám v nemocnici. Když jsem mu odpověděla, že odpočívám, neodepsal, ale za pár minut mi už zvonil mobil. I když jsme spolu dřív propsali celé dny, teď, z pro mě neznámého důvodu, dává přednost volání, prý je to rychlejší. Mluvili jsme spolu skoro dvě hodiny, vzpomínali a smáli se. 

 

Danka mi odepsala jako poslední, až večer. Její odpověď mě vůbec nepřekvapila. Napsala jásavou odpověď, že to je pěkná fotka a pěkně barevné stromy, ale loga nemocnice si vůbec nevšimla a já ji při tom nechala. Neměla jsem chuť ji k těm správným otázkám navádět a sama jsem jí všechno vysvětlovat nechtěla. Po krátké nezávazné konverzaci, jak se máme a co je nového, se rychle rozloučila, že musí jít spát.

Před spaním jsem nad svým „pokusem“ přemýšlela a musela jsem se sama nad sebou usmát, co jsem od toho asi očekávala. Všichni kamarádi se chovali přesně podle svých povahových rysů, jak už je dávno znám. Ani jeden mě vůbec ničím nepřekvapil, ať už příjemně nebo nepříjemně. Zkrátka se zachovali přesně tak, jak se od nich dalo očekávat. Asi jsem si je jen chtěla vyzkoušet. Přece jen tohle byla situace, kterou naše přátelství ještě nepotkalo. Byla jsem tak prostě zvědavá, jak budou reagovat, jestli se o mě budou strachovat, zajímat se, jak se mám a tak. A protože ti, mně nejbližší, se zachovali „správně“, podle mého měřítka a očekávání, mohla jsem s klidem a se spokojeným úsměvem, že mám kamarády, na které se můžu spolehnout, a o které se můžu opřít, usnout.

Druhý den mě ale přece jen čekalo překvapení. Příjemné, ale tolik neočekávané. I když, abych si sama sobě nelhala, někde v hloubi duše jsem si to přála, ale nechtěla to přiznat ani sama sobě, abych pak nebyla zklamaná, a nemusela si nadávat, jak jsem naivní. Druhý den se totiž odpoledne otevřely dveře našeho pokoje, což se ale během dne dělo tak často, že už jsem tomu nevěnovala sebemenší pozornost, a dál si pročítala nějaký článek v telefonu. Až když jsem periferně zahlédla, že se ta osoba zastavila u mé postele, zvedla jsem oči od obrazovky. V nohách mé postele stál David s nejistým úsměvem na tváři a s mou nejoblíbenější čokoládou v ruce.