Láska v horách (i k horám)

Mám to štěstí, že mám práci, kterou můžu dělat prakticky odkudkoli. Proto mi nic nebrání v tom, abych téměř celou zimní sezónu strávila na horách u babičky a dědy. Jednou za týden nebo dva se do města sice vypravím, abych zkontrolovala byt a zašla do kanceláře, ale vždycky tam strávím maximálně jednu, dvě noci a už mě to zase táhne do hor. Město mi v zimních měsících vůbec nechybí, přijde mi tak smutné a nudné. Ale hory, to je jiná. Tam se každé ráno probudíte do úplně jiného dne a čeká na vás za oknem jiné překvapení.

Je pravda, že na moji lásku k horám bude mít určitě dost vliv to, že jsem tu v podstatě vyrůstala. Máma s tátou hodně cestovali za prací po světě a mně bylo nejlíp tady v horách u babičky a dědy. Bohužel se tohle odloučení ale i dost podepsalo na našem vztahu, a my už jsme se s rodiči nikdy moc nesblížili. Když jsem mohla, nebo měla volno, raději jsem jezdila sem do hor.

Co si pamatuju, tak můj děda dělal všechno možné na sjezdovce a u vleků, takže jsem tam s ním byla jako doma. To on mě naučil lyžovat. S babičkou jsme zase vyrážely na běžky. A oba milovali horské túry, a tu lásku ve mně probudili taky. Milovala jsem se jen tak procházet po kopcích, po lesích, nebo si vyrazit na lyže nebo běžky.

Byla jsem vděčná, že mi to moje práce umožňuje, že se sem zase můžu vracet a trávit tu čas. Že se vlastně kdykoli chci, můžu vrátit zpět do svého dětství, které jsem díky těmhle dvěma měla přímo pohádkově kouzelné. A díky tomu, že jsem tu vyrůstala, měla jsem tu spoustu kamarádů a známých. Je pravda, že spousta kamarádů odsud odešla do měst nebo do světa, ale někteří tu byli tak zakořenění, jako já, že tu buď zůstali, nebo se sem alespoň pravidelně vraceli.

Jednoho dne, neměla jsem zrovna moc práce a bylo to krásně azurové horské počasí, jsem se rozhodla, že na lyže vyrazím už dopoledne, kdy na sjezdovce nebude snad tolik lidí a takové fronty. A byla jsem ráda, že jsem se tak rozhodla. Bylo vážně parádně, počasí, sluníčko i sníh, všechno na jedničku. Přesně ta kombinace, která mě nutila mít pořád úsměv na rtech, a z které až oči přecházejí tou krásou. I když jsem takových dní zažila nespočet, vždycky mě to znovu a znovu dokázalo zarazit, jak může být něco, tak dokonalé. 

 

A i když jsem to už viděla tolikrát, a mohlo by se zdát, že mi to už zevšednělo, právě naopak, pokaždé jsem byla tolik vděčná, že to můžu znovu vidět. Ten pocit, co jsem při tom zažívala, se nedá popsat. Jako by mi něco uteklo, kdybych se pořádně nerozhlížela kolem sebe. Jako by byl největší hřích tuhle krásu nepozorovat a nevnímat. Když příroda umí vytvořit něco tak překrásného, nesmíme to brát jako samozřejmost, nesmíme okolo toho chodit se sklopenou hlavou. 

 

To všechno mi většinou plynulo hlavou, když jsem jela na lanovce, nebo z ní pak nahoře vystoupila. Ten den na svahu moc lidí nebylo, takže jsem většinou jela na lanovce sama. Proto mě překvapilo, když si ke mně někdo přisedl. Nejprve jsem mu nevěnovala žádnou pozornost, dokud na mě ale nepromluvil. Zjistila jsem, že vedle mě sedí můj kamarád z dětství, který bydlel jen o pár chalup dál. Dlouhou dobu byl v zahraničí, ale teď se vrátil zpátky domů a dělal instruktora v lyžařské škole. Než jsme vyjeli nahoru, nestihli jsme ani zdaleka probrat všechny změny v našich životech, tak navrhl, jestli bych nechtěla druhý den zajít na kafe.

A nezůstalo jen u toho jednoho kafe. Teď, o rok později, spolu tady na horách budujeme společný domov, on si založil svoji lyžařskou školu, a nedávno jsme zjistili, že pod srdcem nosím našeho horálka.

I když jsem zkoušela žít ve městě, nebylo to nic pro mě. Vždycky mě to táhlo zpátky sem do hor. A já jsem neskutečně ráda, že jsem svoje srdce poslechla a nešla proti němu. Vždyť jedině tady se cítím doma, tady jsem našla svoje štěstí, lásku, bezpečí, klid, jistotu a domov.