Splněné vánoční přání

Každoročně byly moje radostné a šťastné pocity ohledně Vánoc okořeněny i trochou lítosti a smutku. Vzpomínala jsem totiž na tu malou holku, která pečlivě a pravidelně každý rok psala dopis Ježíškovi. Dávala si na něm vždycky náramně záležet, celý ho vyzdobila, pomalovala a nikdy nezapomněla několikrát poděkovat za splnění jejího přání.

Její dopis byl ale od dopisů ostatních dětí dost odlišný. Jejím přáním nikdy nebyly panenky, stavebnice nebo nové kolo. Od té doby, co se naučila psát, až do doby, kdy už dávno věděla, že žádný Ježíšek neexistuje, a psala jen tak ze zvyku, měla jen jediné přání. Rodinu.

Chtěla mámu a tátu. Chtěla s nimi zdobit stromeček, rozbalovat si s nimi dárky. Chtěla být středem jejich pozornosti. Chtěla s maminkou péct cukroví a s tátou ho tajně ujídat. Chtěla všechno to, co znala ze svých knížek, které tak ráda četla, a z vyprávění od spolužáků ve škole.

Jenže pro ostatní děti tohle bylo samozřejmé. Oni to všechno měli a nepřemýšleli nad tím, jaké by to bylo, kdyby ne. Ale ona tolik snila a představovala si, jaké by to bylo, být součástí jedné takové rodiny. A ani by už pak nechtěla žádné dárky, kdyby jí splnil tohle její jediné přání. 

Ano, ta holka jsem byla já, nebo pořád jsem. Ta holka z děcáku, která nemá žádnou rodinu a neví, co to jsou opravdové Vánoce. Ta holka, co dostane jeden malý dárek jen pro sebe, ale o ostatní se musí dělit se všemi dětmi v děcáku. Ta holka, kterou si nikdo ani na jediné Vánoce nevzal k sobě domů.

A i když je ta doba už dávno pryč, nejde zapomenout, nejde se od ní oprostit. A je to zcela pochopitelné, vždyť jde o celé mé dětství a dospívání. Ale i když už jsem dlouhou dobu dospělá a Vánoce neslavím s ostatními dětmi, pořád tam někde ve mně ta malá holka je. Občas se probudí a znovu bojuje se svými strachy, znovu se ujišťuje, že to všechno není jen sen, znovu se bojí, že bude o Vánocích zase sama a opuštěná.

Naštěstí jsou tohle všechno už jen obavy zakořeněné z dětství a stačí se z nich jen probrat a říct si, kdo a kde jsem teď. Skutečné, rodinné Vánoce pro mě začaly, až když jsem se seznámila se svým přítelem, teď už manželem. To on a jeho rodina mi ukázali, jak takové Vánoce mají vypadat. Byli neskutečně milí a hodní, a hned od prvních společných Vánoc mě zvali mezi sebe a trávila jsem s nimi celé svátky.

To díky nim se mi konečně splnilo moje vánoční přání. Přání, které se té malé holce nikdy nesplnilo, a kvůli tomu i přestala věřit na vánoční kouzla, a že nějaký Ježíšek existuje. Musela si počkat až do dospělosti, aby zjistila, že Vánoce jsou skutečně kouzelné. 

 

Díky manželově rodině jsem každý rok mohla zažívat skutečně rodinné Vánoce. Jeho maminka mě zasvětila do pečení vánočního cukroví a tatínek zas poučil o všech zvycích a tradicích, které jejich rodina dodržuje. Na Štědrý den jsme byli všichni pohromadě, i s manželovým bráchou a později jeho rodinou, a o svátcích jsme se navštěvovali se všemi jejich příbuznými, kterých bylo docela dost. Na silvestra jsme pak většinou vyrazili s kamarády na hory, nebo ho strávili jen sami ve dvou.

Ale letošní Vánoce budou ještě výjimečnější, a snad ty nejkouzelnější ze všech. Ani, když už jsem rodinné Vánoce zažívala, nepřestala jsem psát Ježíškovi, a letos se mi splnilo moje další velké přání. Nebo to původní nabylo trochu jiné podoby.

Letošní Vánoce budeme totiž poprvé slavit s manželem sami. Ale ne sami dva, ale jako opravdová rodina. Letos se nám narodila naše dcera, a já už se nemůžu dočkat našich společných Vánoc.

Ono totiž, když jste vytrvalí a trpěliví, tak se vám ta vánoční přání splní. Jen to může někdy docela trvat. Ale možná se vám to čekání vyplatí, a splní se vám vaše přání v ještě krásnější podobě, než jste si přáli.