Čas, kdy něco končí a něco jiného začíná...

 

 

 

Ten čas. Čas, kdy se den pomalu chýlí ke svému konci. Kdy se všechno uklidňuje a utichá. Kdy venku spíš výjimečně potkáte živáčka. Kdy se děti ženou do koupelen a postelí, a dospělí usedají k televizím.

Právem se jí říká zlatá hodinka. Je to čas, kdy slunce začne předvádět své umělecké nadání. Nepozorovaně a tiše začne na obloze malovat své obrazce. Bez jakýchkoli upoutávek a upozornění. Je mu jedno, jestli, a kdo si všimne. Nezajímá ho publikum. Maluje pro sebe. Vždycky, jak nejlépe umí, ze všech svých sil. Bez ohledu na publikum a potlesky. 

 

Ten kouzelný čas mezi dnem a nocí. Něco končí, a něco začíná. Ať už jsme rádi, že máme ten hrozný dlouhý den za sebou, nebo litujeme, že nám tak krásný den, tak rychle utekl, jednu jistotu máme vždy. Slunce zapadne, jde spát. Jistotu ovšem nemáme v tom, jestli se mu i dnes bude chtít do výtvarných děl.

 

 

Někdy to po ošklivém dni, kdy slunce ani nevyleze, vůbec nečekáme, a o to víc nás slunce překvapí. I přesto, že se celý den neukázalo, přijde se s námi aspoň rozloučit, a to s největší parádou. Nebo nám kompenzuje ten celý den bez slunce. To abychom věděli, že i po tom špatném, šedém, nevýrazném, může přijít to nejkrásnější překvapení plné barev.

Pokud máme špatný den, je tu pro nás západ slunce jako důkaz, že všechno jednou skončí, nebo aspoň pro útěchu, a pro potěšení oka a duše. Abychom si uvědomili, že určité jistoty vždy v životě máme. Abychom se mohli pozastavit nad tou krásou, dojmout se, a říct si, že i jen pro tohle má cenu se těšit na další den. 

 

Protože nemáme jistotu v tom, jestli se slunce druhý den ukáže nebo ne. Jestli zapadne nepozorovaně, tiše, hladce, nebo nám ukáže tu nádheru, kterou umí jen ono. Ale vždy máme jistotu v tom, že každý západ bude jedinečný, originální, unikátní, a i tím nejlepším fotoaparátem nezachytitelný tak, jako naším okem. A o tu jedinečnou nádheru bychom snad nechtěli přijít. 

 

Západ slunce může být u všech našich životních situací. Při loučení, při vítání, při romantických chvilkách, při začátcích něčeho kouzelného, při rozchodech a koncích, při smutku i radosti, při vzteku i pokoře a smíření, při hádkách i usmíření, při usínání i probouzení, při nemoci i při zdraví. Když se zpětně zamyslíme, tolik už jsme toho v životě hráli s kulisou západem slunce za zády, ať už jsme ho v tu chvíli vnímali nebo ne.

Dokud každý den vyjde slunce a večer zase zapadne, svět je ještě v pořádku. A proti téhle přírodní jistotě, se pak všechno ostatní zdá jako pouhá malichernost.