Štěstí možná čeká blíž, než si myslíme...

 

 

I když jsme se do tohoto domu stěhovali s partnerem s vidinou toho, že tu založíme rodinu a zůstaneme už napořád, ne všechno vždy vyjde podle našich plánů. Něco se pokazilo a ani náš vztah nevyšel.

Jelikož jsem si ale v tomto domě zrealizovala všechny svoje sny o bydlení, a dokonce mnohem víc, než jsem si, kdy dokázala představit, nechtělo se mi dům opouštět. Cítila jsem se tu jako doma, v naprostém bezpečí, klidu, pokoji a spokojenosti. Nechtěla jsem takové místo opouštět za žádnou cenu. A tak jsme se s přítelem rozumně domluvili a já tu mohla zůstat.

Už jsem si nedokázala představit, že bych žila někde jinde. Milovala jsem tady každý kousek půdy, každou cihlu, každé zákoutí. Ano, přiznávám, byla jsem do toho domu trochu blázen. Ale byl to ten můj dům z mých snů. Nikde jinde jsem si nedokázala představit svůj život. A i když to nevyšlo s partnerem a rodinou, stejně jsem tu svůj život chtěla strávit. Však kdo ví, co přijde.

Z počátku jsem měla trochu obavy, jestli se tu pořád úplně sama nebudu bát. Ale už po pár dnech obavy úplně zmizely, i díky milým sousedům jsem se tu cítila naprosto v bezpečí.

Protože se blížilo léto, užívala jsem si čas na zahradě, kterou jsem milovala snad ještě víc než samotný dům. Bavilo mě cokoliv tvořit, pěstovat a pak sledovat, jak mi, co pěkně roste. Taky jsem neustále přemýšlela, co ještě by se dalo vylepšit a vyšperkovat, abych se ve svém doma cítila ještě krásněji a pohodlněji. Užívala jsem si i to, že si všechno můžu dělat podle sebe a nemusím se s nikým radit a hledat kompromisy. 

 

Po pár týdnech od doby, co se, už bývalý, přítel odsud odstěhoval, jsem na zahradě našla první malou kytičku. Bylo to nějaké luční kvítí svázané provázkem. Moc jsem si nedokázala vysvětlit, jak se tady mohla objevit, ale dala jsem si ji do vázy.

Tyhle malé kytičky se na zahradě začaly objevovat každý den. To už mi přišlo hodně podezřelé, možná až trochu strašidelné. Snad mi nikdo v noci nechodí po zahradě. A tak jsem si zkusila na toho neznámého dárce políčit.

Když se začalo stmívat, schválně jsem nikde v domě nerozsvítila, jako bych už šla spát, a číhala za oknem v patře. A najednou jsem zahlédla letící kvítí od souseda nalevo. Takže odtud vítr vane, teda vlastně kvítí lítá.

Co jsem věděla, bydlel tam muž asi tak v mém věku, možná trochu starší, a asi sám, protože žádnou ženu jsem tam nikdy neviděla. Občas jsme se pozdravili, když jsme na sebe natrefili před domem, ale to bylo všechno. Takže to jsou květiny od něho. Ale proč? Vždyť jsme spolu nikdy neprohodili víc než podrav.

Pár dní jsem si to nechala rozležet v hlavě, každé ráno nacházela novou květinu. Nakonec jsem si řekla, že když nezakročím, nic nezjistím. Našla jsem v domě papír, napsala na něj pozvání pro tajného ctitele na dnešní večer na grilování, složila papír do vlaštovky, a přehodila ho přes plot k sousedovi. Uvidíme, co se stane, buď přijde nebo ne, večeřet musím tak jako tak, a šla jsem připravovat salát k masu.

Nechtěla jsem to nijak přehánět, ale upravit jsem se trochu chtěla, a tak jsem si vzala pohodlné, ale slušivé oblečení a čekala, jestli někdo zazvoní. O to víc mě zaskočilo zaklepání na okno. Vyšla jsem ven terasou a tam už čekal soused, v jedné ruce tentokrát o dost větší puget, a ve druhé láhev vína. 

 

Když jsem se na něho podívala se zdviženým obočím, vysvětlil mi, že se mu nějak nechtělo oficiálně přes hlavní vchod a přelezl plot mezi námi. Sám uznal, že to asi nebyl nejlepší nápad, a slíbil, že takový vstup už ke mně používat nebude.

Navzdory trochu horšímu úvodu jsme se pak přirozeně rozmluvili, navečeřeli se, a překvapivě jsme si měli dost o čem povídat, že jsme na zahradě zůstali až do úplné tmy a pořád se nám nechtělo loučit.

Dozvěděla jsem se, že kromě lásky ke starým domům a kouzelným zahradám, toho máme společného daleko víc. Mimo jiné i náš osud byl trochu podobný. On dům taky kupoval s partnerkou, dokonce se snoubenkou. Ale ta po pár měsících zjistila, že jí chybí město a tenhle vesnický klid nesnáší. On se do něho naopak zamiloval, do města se vrátit nechtěl za žádnou cenu, a už si nedokázal představit žít někde jinde. A tak tu zůstal sám, stejně jako já.

Tohle nebyl náš poslední večer, spíš první. Různě jsme se střídali, u koho na zahradě jsme trávili večery, a vždy jsme si měli o čem povídat dlouho do noci. Nebo jsme někdy naopak jen tak tiše seděli a pozorovali hvězdy.

A já zase zažívala ten pocit, jako už dávno ne. Těšila jsem se na každý další den. Počítala jsem hodiny a minuty do večera, až budeme zase spolu. Bylo to tak jednoduché, prosté, a právě tím tak krásné. A nejvíc se mi na tom líbilo, že jsme se seznámili úplně postaru, nepotřebovali jsme k tomu žádné moderní technologie. Uvědomila jsem si, že jsem po hrozně dlouhé době zase tak prostě, a přesto neobyčejně šťastná.