3. adventní neděle...

 

Nevím, jaké jsou představy lidí z venku ohledně toho, co dělají děti v dětských domovech, ale já si myslím, že se od ostatních dětí zas tolik nelišíme. Třeba co se týče teď blížících se Vánoc, i my tady máme svoje tradice. Možná nejsou úplně stejné, jako mají děti v rodinách, ale my je máme rádi.

Taky pečeme společně cukroví, vyrábíme ozdoby, zdobíme si svoje pokoje i společné místnosti, děláme předvánoční úklid. A abych nezapomněla na to neméně důležité, píšeme dopisy Ježíškovi. Doufám, že si někdo nemyslel, že by v dětských domovech Ježíšek nechodil. Možná nemáme tolik dárků, jako naši spolužáci z rodin, ale ani na nás Ježíšek nikdy nezapomíná. A hlavně mu taky moc rádi pomáháme my sami, a nejrůznější dárky si vyrábíme se svými kamarády navzájem.

Vím, že si ostatní děti do dopisů pro Ježíška píší nejrůznější přání. Ať už to jsou různá autíčka a panenky od těch nejmenších, kterým s psaním a kreslením dopisů pomáháme my větší, po nové mobily a oblečení od těch starších. Někteří z nás, většinou ti, co jsou tu kratší dobu, nezapomínají ani Ježíška žádat o novou rodinu, nebo aspoň maminku, nebo tatínka.

My, co tu jsme už odmalička a nic jiného ani neznáme, už si nic takového většinou nepřejeme, protože víme, že až tam Ježíškova moc stejně nesahá. Ale sama za sebe se musím přiznat, že já si jedno neobvyklé přání do dopisu píšu každý rok. Chtěla bych naživo vidět vánoční strom na Staroměstském náměstí v Praze.

Asi se někteří budete nad takovým přáním dost podivovat, ale já vám to ráda vysvětlím. Už odmalička jsem strom sledovala v televizi, když o něm vysílali reportáže, nebo o něm četla v různých článcích. Až když jsem viděla, že na Staromáku už rozsvítili strom, věděla jsem, že Vánoce už se blíží. Říkalo se, že je to ten největší a nejhezčí vánoční strom v republice, ale já ho viděla jen malinký na obrazovce nebo obrázku. Chtěla jsem pod ním stát, dívat se vzhůru a naživo pocítit tu jeho velikost a majestátnost.

Navíc jsem obecně pro Prahu měla slabost. Mým nejtajnějším snem bylo, že až budu velká a budu muset odejít z dětského domova, budu si vydělávat dost peněz a kupovat si to hezké oblečení, ve kterém chodí ty paní ve filmech, a přestěhuju se do Prahy. Tam začne ten můj opravdický, dospělácký život. Budu tam mít byt, chodit do práce, na procházky po městě. Nevím proč, protože jsem v Praze ještě nikdy nebyla, ale věděla jsem, že jenom tam na mě čeká ten můj budoucí život.

O svých snech jsem ale nikdy nikomu nevyprávěla, nechtěla jsem, aby mi je ostatní nějak komentovali, nebo shazovali. Nechávala jsem si je ráda jen pro sebe, hýčkala je v sobě, a ladila je do posledních detailů. Ale časem jsem se přece jen někomu svěřila.

Měla jsem možnost zapojit se do hostitelské péče. Vybrala si mě moc milá Barunka. Jezdily jsme spolu na různé výlety po okolí, s ní jsem poprvé byla v kavárně na dortu a kafíčku jako velká mladá dáma. S ní jsem si mohla povídat o všem, konečně jsem měla někoho jen pro sebe, a byl to někdo, kdo byl z venku, u koho nehrozilo, že by moje sny prozradil v domově. A tak jsem se jí s těmi svými nebála svěřit.

Když se zase blížily další Vánoce a začal advent, Barunka mi oznámila, že si uděláme takový víkendový holčičí víkend, ale, že mi neprozradí, kam pojedeme, že se mám nechat překvapit. Moc jsem se těšila, ale zároveň byla i trochu nervózní, protože jsem nevěděla, co takový holčičí víkend vlastně znamená, a co se na něm dělá.

Samozřejmě jsem byla nervózní úplně zbytečně, protože to byl můj nejhezčí víkend v životě. Moje Barunka mě vzala do Prahy. Bydlely jsme v krásném hotelu, kde jsem poprvé mohla spát v těch pohodlných postelích, které jsem znala jen z filmů, k snídani jsem si mohla vybrat úplně všechno, na co jsem měla chuť, a dokonce tam byl i bazén. Zkrátka pohádka. A to ani zdaleka nebylo všechno. Barunka mi splnila můj největší vánoční sen, vzala mě ke stromečku na Staromák.

Ani vám nemusím vykládat, jakou jsem měla radost, nemohla jsem tomu uvěřit, štěstím jsem brečela a Barunku objímala a pořád jí děkovala. Daly jsme si na trhu i něco dobrého, procházely se nejrůznějšími uličkami a Barunka se mě pořád ptala, ve které budu jednou bydlet, že ke mně moc ráda bude chodit na návštěvu. Byly jsme taky na moc dobrém obědě, a v nádherné kavárně, kde měli ty nejhezčí dortíky, co jsem kdy viděla.

Barunka mi tak nejen splnila moje vánoční přání, ale dala mi mnohem víc. Ukázala mi, jak můj život může opravdu vypadat, když budu chtít, a hlavně jsem cítila její podporu. Ona mi věřila a nepochybovala, že to dokážu, že si svůj sen splním.