Vzpomínky na dětství s babičkou

Dnes sice slaví svátek maminky, ale existuje i svátek babiček? Protože si myslím, že by rozhodně měl. Pro někoho je totiž babička v životě mnohem důležitější. A to hlavně v tom případě, když je okolnostmi donucena nahradit roli maminky, která se ať už z jakéhokoli důvodu starat nemůže nebo nechce.

Můj případ tohle naštěstí není, ale i tak jsem se svou babičkou v dětství trávila, alespoň podle mé dětské paměti, víc času než se svojí maminkou. Nebylo to tak, že by o mě maminka snad neměla zájem, ale musela hodně pracovat, aby nás uživila, protože na mě byla sama.

A tak jsem většinu těch „ženských“ věcí dělala vždy s babičkou. Pekly jsme spolu vánoční cukroví, učila mě vařit, uklízet, starat se o domácnost, šít, plést, vyšívat. Učila mě ale i hospodařit s penězi, vždy mi vysvětlovala, co a proč jdeme koupit, a jak to zužitkujeme. 

 

Většinou věděla o mých kamarádech a později partnerech dřív a víc než maminka. To ona mi utírala slzy po prvním rozchodu, a utěšovala mě tím, že první láska je nejhezčí, ale většinou nevydrží navěky. Pamatuju si, jak si myslela, že můj dlouholetý kamarád je můj kluk, protože za jejího mládí nebylo obvyklé přátelství mezi holkou a klukem. A taky jak mě popostrčila do toho, abych klukovi, o kterého jsem měla zájem, napsala jako první, že otázkou, jak se má, přece nic nezkazím. A ono to vážně vyšlo, chodili jsme spolu spoustu let.

I při výběru střední školy mě babiččina slova ovlivnila, i když ona sama si to asi neuvědomovala. A díky tomu jsem se našla v oboru, který mě baví a zajímá.

Vzpomínám, jak jsme spolu jezdily na chatu, kde nebyla elektřina ani voda, jen kamna na dřevo. A na těch kamnech babička vždycky pekla ty nejlepší bramborové placky na světě. Ono na chatě celkově všechno chutnalo tak nějak jinak. I obyčejný namazaný chleba, který jsme si vychutnávaly na verandě s výhledem do lesa, byla ta největší laskomina. A smaženice z hub z okolních lesů? Nikdy už jsem nejedla lepší. 

 

Nebo když se přihnal letní slejvák a mi ho pozorovaly z verandy zabalené do dek. Ta vůně lesa po dešti byla taková jen tam. Léta na chalupě jsem milovala a těšila jsem se na to vždycky celý rok. I když se pak po prázdninách ostatní děti chlubily tím, jak byly na dovolené u moře, mně to vůbec nevadilo, já byla za ty svoje prázdniny na chalupě nejvděčnější.

Taky si pamatuji, jak mi babička četla před spaním z knížky, kterou jsem si vždy vybrala z její knihovničky. A pak jsme si četly i ráno, když se nám ještě nechtělo z vyhřáté postele. A ty její duchny. Vždycky jsem měla pocit, že mě ta peřina celou schová a obejme, ale mně to vůbec nevadilo, právě naopak, pod babiččinými duchnami se vždycky nejlíp usínalo a cítila jsem se tam naprosto v bezpečí.

Moji babičku přesně vystihuje to, jak se říká, že Bůh nemůže být všude, proto na svět vyslal babičky. Babička totiž byla, je a vždy bude můj anděl strážný.