Nic není jako dřív

 

Když jsem se před pěti lety, po vysoké škole, rozhodla odjet do zahraničí, neměla jsem tušení, na jak dlouho vlastně jedu. Chtěla jsem si to zkusit, ale sama jsem nevěděla, jak dlouho to vydržím. Myslela jsem si, že dám maximálně rok a budu zpět. Jenže čas nějak rychle plynul, mě domů nic netáhlo. Říkala jsem si tak ještě rok dám, a další rok, až z toho nakonec bylo let pět.

Ale po pěti letech mě naopak už nic nedrželo v zahraničí, cítila jsem, že už se chci usadit, začít žít běžný život, a že to v zahraničí nebude. Chtěla jsem se vrátit zpátky domů.

Jenže moje představa byla taková, že se doma, respektive v celém mém okolí, za tu dobu nic nezměnilo. Nechápu, kde jsem takovou představu vzala, přece jen pět let je dost dlouhá doba. Jak jsem si mohla myslet, že po takové době bude vše stejné? Že já si na pět let jen odskočila do zahraničí a svět se přestal točit? Že svůj domov, rodinu a kamarády najdu na stejném místě, ve stejné životní fázi, jako jsem odjížděla? Kde se vzala moje bláhovost opravdu nemám tušení. 

 

Samozřejmě, že se za tu dobu změnilo téměř všechno, že tu na mě nikdo nečekal s otevřenou náručí. Proč taky? Vždyť já jim ze životů dobrovolně zmizela, tak jak jsem si mohla myslet, že lehce navážeme tam, kde jsme přestali. Pět let, a to hned po vysoké škole, samozřejmě přinese mnoho změn. Kamarádi se rozutekli do různých koutků republiky i světa, budovali kariéry, měnili bydliště, zakládali rodiny. A já u ničeho z toho nebyla a myslela jsem si, že mezi ně zase bez problému zapluju, jak kdybych si odskočila na pár měsíců, a ne let? To těžko.

Bohužel jsem si to uvědomila až doma. Po mém návratu mě čekalo velké a tvrdé vystřízlivění. Nikdo na mě nečekal, nikdo mě nevítal. Když jsem se někomu ozvala, jestli někam nezajdeme, všichni byli něčím zaneprázdnění. Nemohla jsem jim to mít za zlé, jenom mi dalo zabrat to zpracovat a rozhodnout se co dál. 

 

Zjistila jsem, že navázat tam, kde jsem byla před pěti lety, není možné. A vlastně by to byl i nesmysl, vždyť i já byla jiná než před pěti lety, chtěla jsem od života něco jiného. Respektive už jsem věděla, co chci, protože před těmi pěti lety jsem vůbec nevěděla, kam chci svůj život směrovat, proto jsem taky tak trochu utekla do zahraničí, že si to rozhodnutí a povinnosti na chvíli odsunu.

A teď jsem byla zpět, zjistila, že nic není tak, jak jsem s tím naivně počítala, a opět nevěděla co dál. Uvědomila jsem si, že není v čem pokračovat, na co navazovat, že zase budu muset začít se vším znovu. Hledat si práci, bydlení, i přátelství. A došlo mi, že už to nebude v mém rodném městě, že tu nechci začínat od začátku, že už jsem tu zažila, co jsem měla, a teď že se chci posunout někam jinam.

Vrátila jsem se jiná, a nechci začínat znovu na starých místech, se starými lidmi. Když už mám začínat od začátku, bude to i na novém místě. Jen mi teď zbývá taková drobnost, rozhodnout se, kde ten můj nový začátek bude.