Z městské holky venkovankou

Celý svůj život jsem žila ve městě. Kdyby někdo chtěl, mohla bych dělat modelový vzor do učebnic pro dítě z města. Vyrůstala jsem v bytě na sídlišti. Moje město byl můj rajón, znala jsem každou uličku, každý dům, nemohla jsem se nikde ztratit. Když jsme město na nějakou dobu opustili, třeba jsme trávili dovolenou někde na vesnici, netušila jsem, co si tam mám počít, co tam mám dělat, když celou vesnici projdu za pár chvil a dál už jsou jen lesy, pole, louky. Nedokázala jsem si představit, co děti z venkova dělají, jak si hrají, kde nakupují.

Byla jsem ta typická holka z města, a tak se to se mnou táhlo až do dospělosti. Kamarádi si ze mě vždy dělali srandu, když navrhovali, že pojedeme třeba pod stan nebo na nějakou chatu, že to tam se mnou nevydrží, že tam princeznička z města nebude mít co dělat. Nemysleli to nijak zle, vždy to bylo myšleno v žertu, a já si z toho nic nedělala, protože měli pravdu. Já zkrátka patřím do města, venkov není nic pro mě. A rozhodně se za to nestydím. Proč taky, není důvod. Každý jsme nějaký a někam patříme. A já patřila do města.

Nedovedla jsem si představit, že bych někdy žila někde jinde. Měla jsem svůj sen o malém bytečku ve městě, hezky blízko centra, abych měla všechno na dosah ruky. Byla jsem zvyklá, že když mi něco doma chybí, do pár minut chůze mám obchod. Když chci do kina, divadla, nebo na večeři, stačí krátká procházka a jsem tam. Ani jsem netoužila si dělat řidičák, protože jsem měla vždy vše v docházkové vzdálenosti, nebo jsem používala městskou hromadnou dopravu.

Moje město bylo můj domov, moje bezpečná zóna, tady jsem si byla jistá, tady jsem věděla, kdo jsem a co chci. 

 

Jenže pak se můj život obrátil vzhůru nohama. Ano, zamilovala jsem se. Ne, nebyl to kluk z města, a větší rozdíl už mezi námi být nemohl. Od narození vyrůstal na statku na samotě. Když jsem se to poprvé dozvěděla, dost mi zatrnulo, ale uklidňovala jsem se, že je třeba ten typ člověka, kterého to doma vlastně štve, a už se nemůže dočkat, až se odtamtud odstěhuje.

Opak byl ale pravdou. Když jsem z jeho vyprávění pochopila, že je na tom úplně stejně jako já, věděla jsem, že je zle. On by nikdy nepřežil ve městě, nedokáže si představit, že by žil jinde než na venkově. Já bych nikdy neopustila město, nevím, co bych někde na samotě dělala.

Bylo tak jasné, že tohle nemůže mít budoucnost, a proto jsem to chtěla ukončit. Oba jsme ale cítili něco, co ještě s nikým ne, a nechtěli jsme to jen tak zahodit. Nabídl mi, abych u něj strávila týden v létě, a pak se rozhodneme, co dál. 

 

A já po tom týdnu měla víc než jasno. Kamarádi se mi opět smáli, ale hlavně měli obavy, že tohle nemůže dlouho vydržet, že až opadne prvotní zamilovanost, až mi spadnou růžové brýle, až opravdu zjistím, co život na venkově obnáší, budu rychle utíkat zpět do města, a ještě se zlomeným srdcem.

Jenže já se znám líp než oni mě. Já věděla, že tohle nebylo zamilovaností, ani mou slepotou. Nebo alespoň ne lidskou zamilovaností. Já si naprosto zamilovala ten klid, tu čistotu přírody, tu její blízkost. Nikdy jsem si to vlastně ani pořádně nezkusila, tak jsem nemohla vědět, jaké to je. A mně se to líbilo, a moc.

Najednou jsem si hravě dokázala představit, že tu budu žít. A vůbec za to nemohl přítel. V hlavě jsem si totiž začala pohrávat s myšlenkou, že i kdyby nám to spolu nevyšlo, že svoje plány a představy o budoucnosti stejně dost pozměním. Začala se mi hodně líbit představa kombinace žití ve městě i na venkově. Že by se to dalo dobře zkombinovat a z obojího vytěžit to nejlepší.

Stejně tak jsem to řekla i příteli. Nestane se ze mě přes noc farmářka v gumákách, neplánuji se vzdát městských radostí, nepřestěhuji se na venkov a už odsud nevystrčím nos. Budu tu s ním žít, ale chci i nějaké kompromisy, chci si nechat něco z té městské holky, kterou jsem do teď byla. A přítel mi naštěstí rozuměl, sám věděl, jaké to je, a rozhodně mě nechtěl měnit. Protože věděl, že by se vážně dřív nebo později mohlo stát, že bych toho měla najednou dost a mohla bych utéct. A oba jsme si byli jistí, že jsme objevili něco vzácného a za žádnou cenu jsme o to nechtěli přijít, ani to ničím ohrozit. Věděli jsme, že nás čeká moře kompromisů, ale že když oba budeme chtít, společně to zvládneme.