Milý deníčku, co je s maminkou?

Milý deníčku,

jak se máš? Já se mám docela dobře. Ve škole je to fajn. Mám tam spoustu kamarádek. A Zuzku. To je moje nejlepší kamarádka, víš? Občas u sebe přespáváme. Ale ona tady může být jen, když není můj tatínek doma. To moc nechápu. Zuzka je fajn a tatínkovi by se určitě líbila, ale maminka nechce. Prý, když je tatínek doma, tak potřebuje ticho a klid. Tomu taky moc nerozumím, protože, když je doma, tak tu ticho a klid není rozhodně. Pořád na sebe s maminkou křičí. Mě vždycky pošlou do mého pokoje, ale i tak něco slyším, protože křičí opravdu hodně. I když se zavřou do ložnice, tak je přes dvoje dveře slyším, nebo si někdy, tajně, otevřu ty svoje a poslouchám. Vůbec ale nerozumím tomu, o čem se to dohadují.

Slyším vždy jen takové kousky. Třeba jako: „bůhví, co tady děláš, když nejsem doma“ nebo „já na nás dřu a vydělávám, abys mohla být doma a nemusela pracovat, a madam se to ještě nelíbí a stěžuje si, že tu musí být zavřená a nemůže si najít práci“, „nic ti není dost dobrý“, „co bys asi tak mohla dělat, vždyť nemáš dodělanou ani maturitu“, „na mě to nesváděj, ty sis to dítě chtěla nechat“, a tak podobně. A já tomu vůbec nerozumím. Copak maminka udělala něco špatně? Proč na ni tatínek křičí? Vždyť je na mě hodná, je se mnou pořád doma, píše se mnou úkoly, dovoluje mi si zvát Zuzku.

Ale tatínek je taky moc hodný. Pokaždé, když se vrátí ze služební cesty, tak mi přiveze dárek. Třeba novou Barbínu nebo nějaký suprový oblečení. Docela mi ale vadí, že jezdí pryč tak často. Tatínek totiž pracuje v bance na nějaké důležité pozici, ale nepamatuju si, jak se přesně jmenuje. Proto musí jezdit často na ty služební cesty, i do zahraničí. Mně by se ale víc líbilo, kdyby byl častěji doma. Když je totiž doma, tak mě vždycky někam vezme. Jdeme třeba do kina, na večeři, na nějakou výstavu, do divadla, do hračkářství, to mám nejradši, nebo nakupovat. Je na mě moc hodný.

Byla bych ráda, kdyby byl doma, ale nevím, jestli i maminka by byla ráda. Když je totiž tatínek doma, maminka se najednou úplně promění. Jako kdyby byla začarovaná. Často brečí, moc se se mnou nebaví, pořád se někde schovává. Ani si nepamatuju, že bych někde byla dohromady s maminkou a tatínkem. A mně by se to přitom tak moc líbilo. Třeba kdybychom šli společně do divadla, na večeři nebo do zoo.

Zuzka mi ve škole vypravuje, jak vždycky všude chodí všichni spolu. Ona, její maminka, tatínek i mladší sestřička. Všichni dohromady jako rodina. Proč mi takhle taky nemůžeme? Proč neděláme nic společně? Já vím, ty mi to nemůžeš vysvětlit. Ty jsi můj kamarád jen jako. Ale možná bych se mohla zeptat babičky. Občas jsem u ní i na celý víkend. Třeba, když přijede tatínek domů, a tvrdí, že půjdou do divadla s maminkou sami. Já tomu ale moc nevěřím. Protože, když se jich pak zeptám, na čem byli a jaké to bylo, oba na mě překvapeně koukají a nechápou na co se ptám. Dokonce jsem ani maminku nikdy neviděla, že by na sobě měla nějaké pěkné šaty, co se nosí do divadla. Ani vlastně nevím, jestli vůbec nějaké má.

Když jsme doma s maminkou samy, užíváme si to. Děláme si holčičí večery, kdy si pustíme nějaký romantický film a objednáme si pizzu. Nebo spolu chodíme do cukrárny na kafíčka a dorty, to se mi moc líbí. Ale vždycky, když si chci povídat o tatínkovi, nebo se zeptám, kdy se už vrátí domů, maminka najednou zesmutní, podívá se jinam a řekne, že neví, nebo mi vůbec neodpoví. Nerozumím tomu. Maminka nemá tatínka ráda? Ale proč? Vždyť se o nás přeci stará, vydělává peníze a je na mě hodný. Na maminku nevím, jestli je hodný. Když je totiž vidím pohromadě, tak spolu nikdy nemluví. Ale tatínek nevypadá naštvaný, nebo rozčilený, je úplně v klidu a vypráví si se mnou. Ptá se, co bylo ve škole, co je nového, a jestli mě tady maminka nezlobí, když on je pryč.

Jak by mě měla maminka zlobit? Vždyť je to ta nejhodnější maminka na světě. To mu taky vždy odpovídám, a on jen řekne: „To je dobře.“ Maminka taky nevypadá, že by byla naštvaná, spíš je taková, já ani nevím, jak to mám popsat. Asi smutná. Jako kdyby byla najednou někde jinde, a ne u stolu s námi. Jako kdyby nad něčím přemýšlela. Taky jsem si všimla, že když je tatínek doma, tak maminka skoro nejí a má občas nějaké modřiny. Když se jí na ně zeptám, odpoví mi, že to nic, že se jen někde bouchla o kliku, nebo o skříňku. Myslím si, že je to tím, jak je maminka mimo, tak nedává pozor, kam jde a do něčeho narazí. Protože, když jsme doma samy, nikdy jsem ji snad neviděla, že by se o něco praštila. To dává pozor na sebe i na mě. Někdy až moc. Smějeme se spolu a jsme veselí.

Včera se tatínek zase vrátil domů. Přivezl mi úžasnou Barbínu ve vánočních šatech. Tu si určitě vezmu ke stromečku. Sedím zase zavřená v pokoji a píšu si do tebe, protože mě sem zase poslali a sami se zavřeli v ložnici. Stejně ale slyším, jak na sebe křičí. Vlastně přímo řvou. Bojím se. Nechápu to. Nechci to poslouchat, a nechci tu být. Proč mě radši zase neposlali k babičce? Aspoň bych se jí na to mohla zeptat. Proč je maminka tak veselá, když jsme samy dvě, ale s tatínkem je tak smutná. Copak ho už nemá ráda? Pořád se hádají. Slyším, jak něco říká maminka, ale nerozumím tomu. 

Prásk! Co to bylo? Taková rána. Slyšela jsem hroznou ránu. Jak kdyby někdo upadl na zem. Deníčku, bojím se. Tak moc se bojím. Bojím se vylézt ze svého úkrytu v pokojíčku. Teď slyším, jak tatínek nadává. Řekl: „Sakra, dělej, vstávej.“ Co to znamená? Bojím se a brečím. Moc se bojím, že už se tatínek s maminkou nemají rádi. Nechtěla bych ani o jednoho přijít. Znova řekl tatínek sakra, a teď jsem slyšela, jak bouchly hlavní dveře. Odešel a nechal nás tu? Vrátí se ještě? A kde je maminka? Co je s ní?