Už posté si čtu Zuzančin dopis Ježíškovi. A opět mám slzy v očích. Podívám se na hračky před sebou, které pro ni balím pod stromeček. Jak ale tyhle obyčejné, malicherné věci mohou nahradit její největší přání? Proč není v mých silách, jí to největší splnit? Na prvním místě jejího seznamu pro Ježíška svítí barevnými pastelkami vyladěný nápis TATÍNEK. Když jsem se jí zeptala, jak to myslí, vždyť přeci tatínka má, odpověděla mi, že sice tatínka má, ale daleko, a že by chtěla, aby byl u stromečku s námi.
David je totiž voják z povolání a teď je na misi v Afghánistánu. Mysleli jsme si, že jsme na odloučení připraveni. Že zvládneme oslavit Vánoce na dálku. My bychom to s největším sebezapřením možná i zvládli, ale když jsou v tom děti, je všechno mnohem těžší. Když byla Zuzanka malá, taky jsme už několikery Vánoce slavily bez tatínka. Jenže to z toho ještě neměla rozum. Teď už je dost velká na to, aby vnímala, co se kolem ní děje. Chápe, že je tatínek v práci. Že má složitější práci než ostatní tatínkové, takže se nevrací každý večer domů. Ale jak malému dítěti vysvětlíte, že se tatínek nevrátí ani na ten nejhezčí den v roce?
Jak se mám držet, a být silná, když mi vypráví, jak jí tatínek chybí a stýská se jí, když mám co dělat sama se sebou? Dokud byla tak malinká, že to nevnímala, to ještě šlo. Ale teď je to sakra těžké. Pořád jí dokola vysvětlovat, proč náš tatínek není doma, když tátové ostatních dětí jsou. Proč s ní její tatínek netráví narozeniny a neučí ji jezdit na kole, když to ostatní dělají. Občas se mě dokonce zeptá, jestli nás má tatínek ještě pořád rád, když za námi jezdí tak málo. Je nesmírně těžké dítě přesvědčit, že ho jeho táta bezmezně miluje, když o tom samo nemá žádný viditelný důkaz.
Odložím dopis a pokračuju v balení dárků. Snad jí ta nová panenka s kočárkem udělá alespoň takovou radost, že na chvíli zapomene, že se s ní nemůže pochlubit tatínkovi. Sice jsme s Davidem domluveni, že si zavoláme po Skypu, ale to přeci zdaleka není to samé, jako kdyby seděl u stromečku s námi. Ráno se mě Zuzanka znovu ptala, jestli vážně tatínek nepřijede ani večer, ani na chvilku. Chudák ještě nechápe, že nepracuje za kopcem.
Snad se teď alespoň dobře baví dole s babičkou, dědou a bratranci. Letos jsme se dohodli, že budeme slavit Vánoce všichni společně u našich. Je tu tak i ségra se svými kluky. Bláhově jsem si myslela, že když nás bude víc, bude víc radosti a veselí, a my snad zapomeneme, že nám někdo chybí. Jak bychom mohly? Vždyť David je ten nejlepší manžel a táta, kterého jsme si mohly přát.
Vracíme se z tradiční procházky a jdeme se rychle přichystat na večeři. Děti už jsou netrpělivé, prý aby Ježíška nezmeškaly. Jen co spolkneme poslední sousto, slyšíme zvoneček. Na chvíli se zarazím, protože jsem si nevšimla, že by se někdo u stolu vůbec pohnul, natož zazvonil. Děti tohle samozřejmě netrápí, čekají jen na to, až jim my dospělí kývnutím povolíme vtrhnout do zavřeného obýváku.
Kluci rychle otvírají dveře a slyšíme jejich hlasité: „Jéé, byl tu Ježíšek a nechal nám tu hromadu dárků.“ Zuzka se nenechá zahanbit a běží rychle za bratranci. Vidím ale, jak se mezi dveřmi do obýváku zarazí, kouká dovnitř, ale nepokračuje dál. Že by ji tak překvapila bratrancova vyplašenost? Vstaneme od stolu postupně všichni a já slyším Zuzku, jak nadšeně piští: „Tati, tati, tatínku!“ Sakra, snad se nám z toho smutku a očekávání nepomátla. Copak vidí nějaký přelud?
Když ale vstoupím do obýváku, vidím ten přelud i já. A tak moc si přeju, aby se nám nikam nevypařil. „Krásné Vánoce, miláčku.“
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)