Vážně, pište si je právě teď, v dnešní době. Ať je vám deset nebo padesát. Na věku vůbec nezáleží. Piště si do klasických deníků, který schováte pod prkno v podlaze nebo klidně do souboru v počítači. Je to totiž úplně jedno. Hlavně když si to budete moct později přečíst, protože až s odstupem pochopíte smysl a funkci takového vypisování myšlenek.
Nepíšu o tom náhodou. Na jeden svůj starý jsem totiž před chviličkou narazila, a i když o jeho existenci vím pořád, obsah mě dost překvapil. Protože ho zpětně nečtu poprvé, nějaké pasáže znám, pamatuji si na ně, ale i tak mě jich dost překvapilo. Nejvíc mě asi překvapilo, jaká jsem byla, jak bych si tu holku, co to psala představila. Protože takovou si sama sebe vůbec nepamatuju. Několikrát jsem se nad tou malou holkou musela smát nahlas, a to nejen nad těmi gramatickými chybami. Nejzvláštnější mi přišlo, že vždycky o něčem píše, nejvíc o škole a o kamarádech, a pak tu, asi pro mě z dnešního pohledu, důležitější věc, sesmolí na poslední řádek, který už se skoro ani nevejde na stránku.
Věci, který bych si myslela, že pro mě byly v tu dobu důležitý, nějak mě ovlivnily, jsem vlastně před 10 lety vytěsnila na poslední řádek mysli. Z čehož vyplývá, že když si myslíte, že se vaše dítě, sourozenec nebo kdokoliv z okolí něčím trápí, protože by, podle vašeho názoru, měl, tak to tak vůbec nemusí být. Pro něj to v tu chvíli nemusí být vůbec důležité.
Stejně tak mě překvapilo, jak jsem viděla všechno v superlativech. Všechno a každý byl báječný a úžasný a super a bezva. Ale tak to asi i patří k tomu věku. Nejsmutnější ale na všem je, že jsem zapomněla. Zapomněla jsem, jaká jsem opravdu byla, jak jsem se cítila, čím jsem byla. A že si sama sebe vlastně pamatuju úplně jinak. Jako bych byla malá, nudná, nezajímavá holka. A přitom, podle svého deníku jsem si ten život tak užívala, a tak mě bavil. Měla bych se ze svého mladšího já poučit. Je moderní psát rady pro své mladší já, co by mělo udělat jinak, čím se netrápit a já bych se naopak od toho svého mladšího já měla poučit, inspirovat.
I když vám to teď bude připadat jako nesmysl a proč bych to měl psát, a to je ztráta času, později to oceníte. A nejen vy, ale i vaše hlava, která se tímhle způsobem krásně vyčistí. A i kdyby to vám přišlo málo, tak vezměte v potaz, že to doporučují i psychologové. Ale nejlepší na psaní deníku je právě to ohlídnutí zpátky. Představte si, že si po pěti, deseti letech, možná bude stačit i po roce, otevřete svůj starý deník a jak vám zvedne náladu. Budete se nad ním usmívat, popadat se za břicho, kroutit hlavou nad tou holkou bláznivou, ale pravděpodobně objevíte i smutné chvíle, které ale s odstupem času budete vidět úplně jinak než v tu dobu. Možná vám taky budou připadat už jako malicherné, nedůležité anebo prostě budete jen rádi, že už je máte za sebou. A řeknete si, že když jste zvládli tohle a v tu dobu to vážně tak nevypadalo, tak už ustojíte všechno.
Takže shrnutí, proč psát?
- · Pomůžu hlavě
- · Budu se chvíli věnovat jen sobě
- · Uleví se mi
- · Později se pobavím
- · A hlavně poučím
- · Připomenu si, na co už jsem zapomněl
- · Přesvědčím se, že opravdu všechno zvládnu
- · Nic není tak hrozné, jak vypadá
- · Protože nic se nejí, tak horké, jak se uvaří
Píšete si deníky? Nebo byste rádi začali, ale… doplňte si sami. Nebo vám to přijde jako zbytečnost a nesmysl?
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)