Proč další blog?

Může existovat závislost na psaní? Že ani nevíte, co chcete psát, ale klepou se vám ruce, jako kuřákovi bez cigarety, dokud je nepoložíte na klávesnici. Sice jste je teda na tu klávesnici položili, ale nevíte, co psát, o čem o kom? Čekáte až vás něco napadne, osvítí.

Mohla bych dnes psát o psaní. Proč jsem vlastně začala? Už jako malý holce se mi vždycky v amerických filmech líbilo, když měl někdo laptop. Připadal mi hrozně zajímavě a důležitě. Určitě si pamatujete, kdo jste viděl Pravou blondýnku, jak měla jediná ve třídě jiný notebook. Už si nevzpomínám, jestli byl růžový jako ona, ale mně se tyhle notebooky a počítače vždycky hrozně líbily, jako kdyby schovávaly samy o sobě něco strašně zajímavého. Až docela nedávno, při návštěvě Technického muzea, jsem zjistila, že všechny tyhle barevné vymoženosti pochází od značky Apple. Asi i kdybych to věděla už v té době, stejně by mi to nic neřeklo. 

Laptop pro mě automaticky znamenal něco vzrušujícího. Stolní počítač byl na práci, ale notebook, všude přenosný, pro mě znamenal psaní článků, komunikaci, jakoukoli kreativní činnost. O nějakých blozích jsem v té době, samozřejmě, neměla ani páru. Vlastně jsem na první blogy, ty, jak vypadají dnes, narazila až před svou maturitou. Objev v pravou chvíli. Místo učení, nekončící prokrastinace. Nebojte, odmaturovala jsem, dokonce s vyznamenáním. Dodnes, když vidím člověka s notebookem, jak do něj zuřivě píše, představuji si, co zajímavého asi sepisuje, i když už vím, že to ve většině případů nic tak vzrušujícího nebude.

Ale zpět k tématu. Proč další blog, když jich lze nalézt skoro nekonečné množství? Proč já? Na tuhle myšlenku, ne přímo na psaní blogu, ale psaní, mě přivedla moje učitelka češtiny na střední škole. Celé 4 roky jsme trénovali slohovky na maturitu. Slohy jsme samozřejmě psali už na základce, ale až na střední se ve mně něco zlomilo. Učitelka nám zadávala různá témata a mně se je vždycky povedlo pojmout trochu odlišně než ostatním. Po pár takových textech mi učitelka řekla, že mých prací je na školní sloh škoda, a že by z toho mohly být dobré fejetony do novin. Dokonce jeden sloh chtěla předat v elektronické podobě a poslat do novin. Bohužel jsem se nikdy nedozvěděla, jestli ho opravdu poslala, nebo jí jen nikdo neodpověděl. 

Od té doby ale ve mně začala klíčit myšlenka, že by nebylo špatné něco takového dělat. Třeba psát články nebo fejetony do časopisů. Na žurnalistiku jsem ale nešla, protože dělat investigativní nebo bulvární novinařinu by mě opravdu nebavilo, ale napsat si jednou za čas nějaký článek, ani by nemusel být do tištěných časopisů, by vůbec nebylo špatné. A tady se zrodila myšlenka blogu. Proč bych se měla pokoušet obesílat různé noviny a časopisy, jestli bych pro ně nemohla psát, upřímně si to ani nedokážu představit, jak na cizí mail posílám svou práci, když si můžu psát sama, kdy chci a co chci, a tvořit si tak něco kreativního, svého.

K hlavní myšlence blogu. Mám, jako většina holek, samozřejmě ráda módu, kosmetiku a podobné věci, ale ne natolik, abych o nich chtěla psát. Když jsem se zamýšlela nad názvem a tématy blogu, věděla jsem, že nechci psát o tom, čemu se už věnuje spousta jiných blogů, ani by mě to nebavilo. Napadlo mě právě zužitkovat své slohové práce v šuplíku a věnovat se psaní něčeho podobného. Ani nechci odhalovat celé své soukromí, abych si vedla blog jako deníček. Z toho vyplývá, že se na svém blogu chci věnovat psaní článků na téma slohovek, které mě zaujmou. Dále si budete moci přečíst různá zamyšlení nad situacemi a událostmi, které se mi staly, nebo u kterých jsem se stala svědkem. Ale naleznete zde také něco z mého života a z mých koníčků. Nejvíce asi o mé nejoblíbenější činnosti, kterou je čtení knížek. Později bych chtěla svoji tvorbu propojit i s mým dalším zájmem, kterým je český jazyk. Nejen ve formě gramatiky, slohových prací, ale také například povinné četby.

Neočekávám, že tento typ článků zaujme zrovna každého. Není to zrovna obvyklé, dnes populární, zaměření. Ale nechci psát o něčem, o čem si můžete přečíst na tisíce jiných blozích. Chci mít tenhle prostor jen pro sebe, dělat a psát si tu, co a jak já chci. Vybít si tady svou potřebu kreativity, mít nějaké místo jen svoje. A také věřím, že jak se říká, každý text si najde svého čtenáře. Nečekám tu tedy návaly ze dne na den, ale doufám, že časem se tací čtenáři, které zaujmu, najdou.