Asi už někdy ve středu jsem dostala strašnou chuť psát.
Položit prsty na klávesnici, jako klavírista na klávesy, a spustit tu hru
prstů. Ve středu jsem ale neměla volnou chvíli. Rozhodla jsem se nechat si
psaní na neděli. Ani už nevím, o čem jsem chtěla psát, zda to bylo to samé, co
dnes nebo něco jiného. To není až tak důležité, důležitější je, že jsem se na
to prostě těšila.
Nedávno jsem byla na třídním srazu. Řeknete si, že to není nic
neobvyklého. Ale jak pro koho. Pro mě to bylo trochu výjimečné. Srazy, se
střední, což jsem zapomněla zmínit, ale vlastně i se základkou, i když to vím
jen o jednom, který se nakonec pro téměř nulovou účast zrušil, jsem zatím
všechny bojkotovala, ignorovala. Co bych tam dělala, s kým si povídala,
když ani ve škole jsem se s nikým moc nevybavovala. Jsem introvert, těší
mě. Na základce to bylo o něco lepší, přeci jen pokračujete se stejnými dětmi,
co jste chodili do školky, alespoň tedy na vesnici. Do první třídy nastupujete
jako malé děti, ve věku, kdy seznamování není až takový problém, a hlavně
s těmi samými dětmi, víceméně, trávíte denně devět let.
Na střední už je to horší. Je vám 15, 16, doznívá puberta, hledáte se, nevíte, co se sebou, jak se chovat. A na to seznamování a poznávání máte „jen“ čtyři roky. Musím se přiznat, že já jsem měla velice šťastnou ruku při výběru spolužačky, ke které jsem si sedla.
Pamatuju si to jako dnes, kdy
jsem po doprovodu mamky a mladší sestry, vešla do třídy, možná se trochu
přikymácela, protože jsem měla svoje první boty na vyšším podpatku, určené do
tanečních. V naší třídě byly dveře hned u tabule, vpředu. První, co jsem
tedy udělala, abych nestála všem na očích, bylo, že jsem zaplula podél lavic
dozadu a prohlížela si volná místa, všem za zády. Vybrala jsem si druhou lavici
uprostřed. Už si nepamatuji, jestli jsem vůbec měla na výběr, přišla jsem už do
skoro plné třídy. Zeptala jsem se, jestli je tu volno a spolusedící se mi
představila stejným jménem, co vlastní moje mamka. Náhoda? Jsme spolu
v kontaktu do dnes a jak hodně mi ovlivnila život, o tom se třeba rozepíšu
jindy.
Ale abych se vrátila zpátky k tomu srazu. Vlastně za to
může zase tahle kamarádka, že jsem šla. Původně jsem neměla v plánu o tom
vůbec přemýšlet. Na posledním, co byl někdy před rokem, jsme taky nebyly, tak
proč to měnit. Chyba! Jsem moc ráda, že jsem šla, i když se mi vůbec nechtělo.
Nevím, jestli to máte taky tak, ale mně představy o člověku zamrznou
v čase, kdy jsem ho viděla naposledy.
Prostě, když jsem ve škole někoho
nemusela, nebavila se s ním, proč by to o pět let později mělo být jinak.
A vlastně jsem ráda, že jsem se ve svých předsudcích zklamala a neutvrdila.
Včera jsem se totiž bavila s lidmi, s kterými jsem za celé čtyři roky
neprohodila ani slovo. Nebála jsem se na cokoliv zeptat, s kýmkoliv
konverzovat. Asi za to může uvolněná atmosféra i jiná půda než ta školní. Ale
nepředstavujte si tu uvolněnost špatně, většina z nás musela řídit.
S kamarádkou jsme se shodly, že fyzicky se vlastně
nikdo moc nezměnil, ale psychicky už je každý někde jinde. Dobře, ne každý, s někým,
když mluvíte, pořád si připadáte jako před těmi pěti lety. Ale to jsou výjimky.
Taky mě překvapilo, že ač jsme studovali obchodní akademii, můžu mít kontakty
ve spoustě jiných oborů. Ne každý si v 15 vybere správně a chce v tom
pokračovat do důchodu.
Abych to tedy shrnula. Na sraz se mi jít nechtělo, ale jsem
ráda, že jsem šla, že jsem se nechala přesvědčit. Příjemně mě ten večer
překvapil. A tím se zase potvrdila ta všeobecně známá pravda, že ty nové,
vzrušující, překvapivé věci nezažijete ve své komfortní zóně, doma na gauči,
ale musíte tu zónu překročit, přelézt, podlézt, prostě se z ní dostat
jakýmkoli způsobem. Však vy už si poradíte.
Ilustrace: @market.a.rt
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)