Milý deníčku, co když mě nebudou chtít?

Milý deníčku,

dneska se na mě mají zase přijít podívat. Trochu mi to přijde, jako když se my chodíme koukat na zvířata do zoo. Vždycky přijdou, chvíli si povídají s tetou vychovatelkou a pak jdou za mnou. Je jim jedno, jestli zrovna něco dělám, třeba si čtu. To mám moc ráda. Prostě přijdou a já jim mám věnovat pozornost. Ale zase aby sis o nich nemyslel něco špatného. Oni nejsou zlí ani oškliví. Dokonce mi přijdou docela fajn. Ta paní má hezké blonďaté vlasy a modré oči. Taková maminka by se mi asi líbila. Vždycky, když čtu nějakou knížku a tam o maminkách píšou často, tak si ji představuju jako tuhle paní. 

Jmenuje se Alice. Prý jí tak můžu říkat. Nechápu, proč mi to pořád připomínají, když ví, že já jim neřeknu nic. Nemůžu přeci mluvit. Ale to ty víš, tobě můžu říct všechno. Nebo teda napsat. A mně to stačí. Umím se dorozumět i beze slov. I ve škole si na to už zvykli. I když si pamatuju, že na začátku mě nutili mluvit a když jsem jim neodpovídala, zavolali si tetu vychovatelku, jestli prý nejsem hluchá. To víte, že nejsem. Slyším až moc dobře a všechno. I když si myslíte, že vás neposlouchám.

No a ten pán, ten se jmenuje David, je hodně vysoký a má hnědé, takové kudrnaté vlasy. Vždycky se mě ptá, jak to jde ve škole a jestli mě tam nezlobí. A vypadá, že mu vůbec nevadí, že mu neodpovídám. Vlastně asi ani na odpověď nečeká. Oba mi vždycky vypravují, co celý týden dělali a jak se mají jejich děti, které mají doma. Jednou jsem s nimi byla na procházce a měli s sebou i ty děti. Mají holku a kluka. Nevím, proč jim to nestačí. Ale vypravovali mi, že ta holka, jmenuje se Anežka, se měla narodit jako dvojčata, a že její ségra se narodila mrtvá. A Alice mi vysvětlovala, že už si zvykli na představu, že budou mít tři děti a teď jim to jedno doma pořád chybí. Jako by prý nebyli všichni.

A já nechápu, jestli jim mám jako tu mrtvou dceru nahrazovat. Já přeci nejsem něčí náhrada. Já jsem sama za sebe. Prostě já. To přeci nejde, o jedno dítě přijít, tak si dojít do děcáku jako do krámu, a prostě říct: „Chci jednu světlovlasou holčičku, tak pět až deset let, a aby byla hodná.“ My tu přeci nejsme jak housky na krámě. Normálně tu žijeme s ostatníma děckama, pohromadě. Některé dokonce mají někde i své pravé rodiče, které je občas jezdí navštěvovat, nebo jim aspoň píšou dopisy. Třeba z vězení, jako Tomášovi. Nebo z léčebny, jako Marušce.
 

A když ne rodiče, tak alespoň babičky nebo někdo. Za mnou nejezdí nikdo, ale mně to nevadí. Aspoň mám klid a nikdo se o mě nepřetahuje. Některé děti, které si třeba příbuzní berou na prázdniny, pak přijdou o děcákový zájezd k moři. A to já bych teda nechtěla. Já se na něj vždycky moc těším a strašně si to tam užiju. Celý dny jsme na pláži, koupeme se, někdy jdeme na výlet. Je to moc príma.

I když Alice s Davidem mi taky vypravovali, jak byli u moře. A že by mě tam klidně, někdy v budoucnu, taky rádi vzali. Když já pořád nevím, jestli jim mám věřit. Oni jsou moc fajn, ale přijde mi, že ty jejich dvě děti by jim mohli stačit. Proč potřebují ještě třetí. A navíc mě. Vždyť já jim ani nic neřeknu, ani si se mnou nemůžou pořádně popovídat a poznat mě. A hlavně už se tu mockrát stalo, že za nějakýma dětma jezdili takhle lidi, který o ně měli zájem, slibovali jim bůhví co, a dokonce si je i brali na víkendy. A pak? Pak se po nich najednou slehla zem. Prý si to rozmysleli nebo co. Nebo zjistili, že vlastně dítě z děcáku radši nechtěj. Nebo se jim nakonec povedlo mít vlastní.

A já bych nikdy takhle nechtěla dopadnout. Ty děti pak byly strašně smutný, pořád brečely a nechtěly si s námi ani hrát. A to já nechci. Nechci být takhle smutná. Ale zase by se mi líbilo dělit se o rodiče jen s dalšíma dvěma dětma, a ne jako tady, kde nás je dvacet na jednu tetu. A třeba bychom si rozuměli i bez mého mluvení, nebo bych jim mohla psát. A třeba by mě opravdu vzali i k tomu moři, a pokoj bych sdílela jenom s jednou další holkou. A konečně bych přišla na to, co to znamená, když mi někdo řekne, nebo v knížkách píšou, chovejte se jako doma. Jenže, co když pak, když se na tohle všechno budu těšit a dovolím si je mít ráda, tak se mi stane to samé, co mé kamarádce Zuzce. Oni si to najednou rozmyslí, nechají mě tu a já budu taky tak moc nešťastná. Kdo mi v tomhle dokáže poradit, milý deníčku? 

Doufám, že se vám nová série bude dobře číst, a taky bych vám chtěla poděkovat za zvyšující se čtenost blogu, což mi dělá velkou radost. A určitě budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu od vás, abych věděla, co se vám líbí nebo nelíbí. 

Ilustrace: @market.a.rt