Moje první setkání se stolním počítačem rozhodně nebylo dřív, než když už jsem byla školou povinná. Byl to počítač u dědy, který nám občas dovoloval si na něm něco zahrát. Později, když si pořizoval novější model, dostali jsme ten původní domů my. Nutno podotknout, že šlo přibližně o období kolem roku 2005. Internet jsme doma samozřejmě neměli, pochybuju, že by to ty počítače vůbec zvládly, takže jsme si na něm opět mohli jen něco málo zahrát.
Dokonce si myslím, že v té době byl dostupný jen vytáčený internet, který byl propojený s pevnou linkou, a vy jste museli platit za každé připojení a každou strávenou minutu na internetu, což si asi už v dnešní době nedokážeme představit. Pamatuju si z knížek od Lanczové, jak o hlavních hrdinkách psala, že si zapnuly internet tak na hodinku, zkontrolovaly si maily a maximálně v té době frčely chaty. Nepředstavujme si ale něco jako dnešní messenger. A to se ještě většinou připojovaly ve večerních hodinách, protože se domnívám, že to bylo levnější. Stejně, jako když jste někomu chtěli zavolat a čekali jste na 16. hodinu, protože po ní bylo volání asi o korunu levnější.
Poté jsem se seznamovala s počítači a jejich dovednostmi při školní výuce, kdy jsme se učili nejprve pracovat s Wordem. Později jsme si zakládali první emailové schránky, učili se vyhledávat informace, a dokonce jsme se dostali i k základům tvorby webových stránek. Vzpomínám si, že jsem na druhém stupni také navštěvovala dobrovolný kroužek, kde jsme psali školní noviny. Měla jsem na starost módní stránku a přesně se mi vybavuje, jak jsem se snažila napodobovat styl dívčích časopisů z té doby. Do Wordu jsem si stáhla nějakou fotku dívky a složitě se snažila vkládat vedle obrázku popisky o tom, co má na sobě. Upřímně si myslím, že ani jedno číslo nevyšlo v tištěné podobě, ale mě to hrozně bavilo a připadala jsem si jako hotová novinářka.
Také se mi vybavuje, jak se nás ve škole ptali, kolik z nás má doma připojení k internetu a hlásily se sotva dvě děti ze třídy. A to se nebavíme o době kamenné, byli jsme na druhém stupni základní školy, což byl třeba rok 2007, 2008. Zjišťovalo se to také hlavně proto, že se začaly zadávat úkoly, které bylo nutné zpracovat pomocí internetu. A na argument, že někdo doma nemá ani počítač, tím pádem si může nechat zdát o nějakém internetu, se odpovídalo, že si přece úkoly může vypracovat po výuce ve školní počítačové třídě. Šlo asi tak o 15 počítačů pro celou školu.
Počítač, který by byl schopný zvládat i internet, jsme doma měli teprve, když jsem byla v deváté třídě. Dovedete si v dnešní době představit, že by děti přišly doma do styku s internetem až v jejich 15 letech? První, co jsem si slavnostně mohla vyhledat na nově zaběhnutém připojení, byly testy z fyziky. Dobře, přiznám se, že s fyzikou jsem bojovala vždycky. Internet už šel hradit paušálně, ale i tak si myslím, že jsme ho moc často nevyužívali. Nevěděli jsme, co bychom tam dělali. A hlavně, když jste 15 let zvyklí žít bez něj, tak dost dlouho trvá, než začnete přemýšlet jako „Jo, tohle a tamto si najdu na netu.“
O nějakých sociálních sítích v tu dobu nemohla být ani řeč. Pokud nechcete počítat Spolužáky a Lidé.cz na Seznamu nebo emaily. První možnost chatování přišla právě se zmíněnou stránkou Lidé.cz. Skoro bych řekla, že to byl hodně daleký předchůdce Facebooku. Dal se tam založit profil a seznamovat se s ostatními, s kterými jste si pak mohli chatovat soukromě, nebo se účastnit skupinových chatů. Někdy v té 8., 9. třídě mě to docela bavilo a psala jsem si tam s pár lidmi. Těžko říct, jestli jsem si vůbec uvědomovala, že za podivnými nicky ve společném chatu, se někde u druhé obrazovky schovává taky skutečný člověk.
Málem bych zapomněla na velice důležitou a podstatnou aplikaci ve vývoji chatování. ICQ. Teď by mě schválně zajímalo, kolik z vás ví, co se pod tou zkratkou vůbec schovává. Klidně mi dejte vědět do komentářů. Mně se hned vybaví zelená kytička na liště plochy. S touto aplikací jsem si také užila dost srandy a propsaných hodin. Klidně bych řekla, že to byl takový předvoj Messengeru, jen s tou výjimkou, že jste museli sedět u PC a samozřejmě tam, kde bylo připojení. Ne, vážně nějaký internet v mobilu neexistoval.
A kde je teda konečně ten FB? Tak ten jsem já objevila asi až někdy v prváku na střední. Protože si pamatuju, že s budoucími spolužáky jsme ještě komunikovali přes Spolužáky (jak příhodně a jednoduše pojmenované). Vím, že jsem FB sem tam u někoho zahlédla, ale neměla jsem páru, o co jde. Přesně už ani nevím, jak jsem přišla k tomu, že jsem si ho taky založila. Ale musím říct, že v mém případě stejně nikdy nešlo o žádnou formu deníčku, jak bylo v jeho začátcích zvykem. Mým maximem bylo přidání pár fotek.
Pak už asi postupně přicházelo Youtube, Snapchat, Instagram a aktuálně Podcasty. U těchto sítí si už moc žádné podrobnosti nepamatuju. Youtube nám sloužil především k vyhledávání písniček, Až mnohem později se objevila videa, jak je známe dnes. Éra Snapchatu byla tak krátká, že jsem ho ani nijak blíž nezaznamenala. Raději jsem si počkala na Instagram, který jsem si založila, až když jsem měla svůj první chytrý telefon. (A to trvalo. Musel mi ten starý přestat fungovat, abych ho vyměnila. Byla jsem strašný odpůrce těch ošklivých dotykových desek. Stejně jsem to měla, když přišly do módy úzké kalhoty, ale to je trochu mimo téma.). I když si vlastně vzpomínám, že jsem nejprve narazila na Instagram přes FB, a běžně jsem si fotky prohlížela na notebooku. Zpaměti jsem si pamatovala několik účtů a pravidelně je po jednom každý den vyhledávala.
Teď, když to takhle píšu a zpětně se nad tím zamýšlím, jsem strašně moc ráda, že jsem si prošla tímhle vývojem s počítači a internetem. Přijde mi to mnohem lepší a přirozenější cesta, než jak je to pro děti teď, kdy se na ně valí různá elektronika ze všech stran pomalu hned, kdy začnou něco takového vnímat. Vždyť je dnes úplně běžné, vidět batole v kočáru s mobilem v ruce. Dřív, než se naučí mluvit, chodit, umí bravurně ovládat telefon a tablet. Ve školce se už děti nepředhání, kdo má nejnovější Barbie nebo nejrychlejší auťák, ale kdo má doma lepší a větší tablet, kolik už na něm viděl pohádek a jaké hraje hry.
Děti na základce neřeší, kam půjdou po škole ven a co si zahrají, ale kolik mají like u fotky a zhlédnutí u svého nově vydaného videa na Youtube. Myslíte, že je to takhle správně? Že je to prostě dobou? Ano, je to dobou. Protože my jsme se taky přizpůsobovali tomu, co přišlo, to nepopírám. Jen mi ale přijde škoda, že jsme se tím nechali natolik pohltit. Vám snad nepřijde smutné, když si dvě patnáctileté holky ve vlaku stěžují na rodiče, že je nevnímají, když je o něco žádají, protože u toho koukají do telefonu a své dítě neposlouchají? Jaké to pro ty děti asi musí být, když už to samy vidí a uvědomují si, že se jim rodiče nevěnují a nemají na ně čas, protože koukají do obrazovek.
Budu ráda, když mi napíšete, z jaké té „internetové doby“ jste vy, kolik vám bylo, když jste si založili sociální sítě, nebo co si o tomto tématu myslíte.
Ilustrace: @market.a.rt
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)