Občas mám takové dny, vlastně ani ne dny, jako spíš večery. Přes den na to asi není čas. Prostě takové chmurné chvilky. Ani nevím, jestli se objeví jen tak z ničeho nic, nebo jsou spíš až následkem nějaké události nebo situace. Prostě chvíle, kdy jsem mrzutá, vzteklá, naštvaná sama na sebe, a protivná na ostatní. V ty okamžiky mám prostě pocit jako, že všechno dělám špatně, nic se mi nevede, nic jsem nedokázala a můj život je vlastně hrozně nudný a nikam mě nevede.
A v ten čas mám největší chuť od všeho a všech utéct. Někam, kde budu prostě sama. Jedno kam. Kde mě nebude nikdo a nic ovlivňovat, nic nebudu muset. Budu dělat jen to co chci a kdy já chci a potřebuju. A v tu chvíli mě občas i zamrzí, že jsem nějakou takovou situaci nevyužila, kdy bych mohla vyrazit někam sama za sebe a se sebou. Jenže na druhou stranu bych měla velký strach. Strach z neznáma, ze samoty, i ze sebe.
A najednou mě všechny tyhle bláznivé myšlenky přejdou, a já nejsem schopna se ani donutit jít sama se sebou na procházku. Sama se sebou a svými myšlenkami. Asi se bojím, že by mohly samovolně vyskakovat a proudit a já bych se nad nimi musela zamýšlet a řešit je. Nemohla bych je nechat jen tak vylézat a pak zamést někam pod neviditelný koberec. Bojím se tedy svých myšlenek? Co bych se o sobě od nich mohla dozvědět? Co už dávno podvědomě vím, ale nechávám to schované a důkladně zamčené v nejspodnějším šuplíku ve své hlavě.
Věřím, že takové chvíle máme všichni, jen každý se s nimi vypořádává po svém. Já jsem svůj způsob asi ještě nenašla, protože v tu chvíli mám strašně silné nutkání všechno změnit, do všeho se s vervou opřít, splnit si všechno, co mám na nějakém seznamu v podvědomí. Najednou začít dělat všechno úplně jinak, a hlavně všechno teď hned. Místo abych se srovnala s tím, co mám, kde právě jsem a jaká jsem. Bohudík, nebo bohužel, se z toho většinou vždy do druhého dne vyspím. Ale občas není na škodu, udělat nějakou změnu.
Teprve před pár dny mě napadlo, proč si to v těch myšlenkách všechno neobrátit opačně. Místo vymýšlení všeho, co jsem ještě neudělala, co nemám, kde jsem nebyla a co mi chybí, to prostě otočit. Pro sebe si říct, nebo si i napsat, záleží na vás, ty věci, které se mi staly za poslední dobu, které jsem dokázala změnit, které jsem si zavedla do svého života, nebo přišly samy.
Takže místo toho, abych si říkala, v čem jsem pozadu, co chci změnit, co chci dokázat a co chci dělat, ale ještě jsem si na to nedokázala najít prostor, jsem si sesumírovala body, které se mi povedlo za poslední dobu změnit a už jsem na ně, bohužel, zapomněla. Nebo se pro mě staly každodenní rutinou, až jsem si přestala uvědomovat, že jsem to dokázala. To, co jsem chtěla, teď mám, dělám.
A podle mého názoru nemusí jít o nějaké obrovské změny. Já mám radost i z těch úplně malých, dalo by se říct až nepodstatných. Ale právě těmito malými změnami a krůčky se dostanete postupně k těm obřím. Uvedu vám přímo své osobní příklady, co těmi malými změnami a činnostmi, které jsem si postupně zařadila do svého života, nebo denního režimu, myslím.
Na podzim jsem hledala práci. Neměla jsem žádnou vyloženě vysněnou, kterou bych si přála. Ale věděla jsem, co od té práce očekávám, že chci zůstat v oboru a přibližně, kde by se měla nacházet. Protože jsem nechtěla trávit cestováním víc času, než je nezbytně nutné, a využívat zbytečně moc dopravních prostředků. Protože, jak jistě víte, čím víc přestupů, tím víc času a nervů. A jak to tedy dopadlo? Práci mám ve svém oboru, ve městě, ve kterém jsem chtěla, a když chci, stačí mi na přesun vlak a chůze. Takže se mi vlastně splnilo, co jsem chtěla.
Další větší změnou by mohlo být založení blogu. O vlastním blogu jsem přemýšlela o hodně dřív, než jsem se opravdu odhodlala si ho založit. (Ale o tom se chci více rozepsat v plánovaném článku, který se bude týkat toho, že vše k nám přijde v ten pravý čas.) Nakonec se to sešlo s obdobím nástupu do práce. Já bláhová jsem si totiž myslela, že při chození „jen“ do práce, budu mít mnohem více času než při navštěvování školy. Nad tím už ale nemá cenu dumat. Založením blogu jsem si splnila další své přání a měla další činnost k zařazení do svého programu.
Zmíním ještě jednu oblast, kterou jsem začala řešit ve stejnou dobu, jako dvě předešlé. Jde o mou dlouhodobou bolest zad. Byla jsem u ortopeda, na rentgenu, ale když vám řeknou, že ve 20 je normální mít páteř trochu nahnutou na jednu stranu, trochu vás přejde elán něco řešit. Je to vlastně v pořádku, a na co si stěžujete. Absolvovala jsem sice rehabilitace, ale ty asi na dlouhodobý problém úplně nestačí. Bylo mi proto jasné, že moje další kroky musí vést alespoň k fyzioterapeutovi.
Věřím, že takové chvíle máme všichni, jen každý se s nimi vypořádává po svém. Já jsem svůj způsob asi ještě nenašla, protože v tu chvíli mám strašně silné nutkání všechno změnit, do všeho se s vervou opřít, splnit si všechno, co mám na nějakém seznamu v podvědomí. Najednou začít dělat všechno úplně jinak, a hlavně všechno teď hned. Místo abych se srovnala s tím, co mám, kde právě jsem a jaká jsem. Bohudík, nebo bohužel, se z toho většinou vždy do druhého dne vyspím. Ale občas není na škodu, udělat nějakou změnu.
Teprve před pár dny mě napadlo, proč si to v těch myšlenkách všechno neobrátit opačně. Místo vymýšlení všeho, co jsem ještě neudělala, co nemám, kde jsem nebyla a co mi chybí, to prostě otočit. Pro sebe si říct, nebo si i napsat, záleží na vás, ty věci, které se mi staly za poslední dobu, které jsem dokázala změnit, které jsem si zavedla do svého života, nebo přišly samy.
Takže místo toho, abych si říkala, v čem jsem pozadu, co chci změnit, co chci dokázat a co chci dělat, ale ještě jsem si na to nedokázala najít prostor, jsem si sesumírovala body, které se mi povedlo za poslední dobu změnit a už jsem na ně, bohužel, zapomněla. Nebo se pro mě staly každodenní rutinou, až jsem si přestala uvědomovat, že jsem to dokázala. To, co jsem chtěla, teď mám, dělám.
A podle mého názoru nemusí jít o nějaké obrovské změny. Já mám radost i z těch úplně malých, dalo by se říct až nepodstatných. Ale právě těmito malými změnami a krůčky se dostanete postupně k těm obřím. Uvedu vám přímo své osobní příklady, co těmi malými změnami a činnostmi, které jsem si postupně zařadila do svého života, nebo denního režimu, myslím.
Na podzim jsem hledala práci. Neměla jsem žádnou vyloženě vysněnou, kterou bych si přála. Ale věděla jsem, co od té práce očekávám, že chci zůstat v oboru a přibližně, kde by se měla nacházet. Protože jsem nechtěla trávit cestováním víc času, než je nezbytně nutné, a využívat zbytečně moc dopravních prostředků. Protože, jak jistě víte, čím víc přestupů, tím víc času a nervů. A jak to tedy dopadlo? Práci mám ve svém oboru, ve městě, ve kterém jsem chtěla, a když chci, stačí mi na přesun vlak a chůze. Takže se mi vlastně splnilo, co jsem chtěla.
Další větší změnou by mohlo být založení blogu. O vlastním blogu jsem přemýšlela o hodně dřív, než jsem se opravdu odhodlala si ho založit. (Ale o tom se chci více rozepsat v plánovaném článku, který se bude týkat toho, že vše k nám přijde v ten pravý čas.) Nakonec se to sešlo s obdobím nástupu do práce. Já bláhová jsem si totiž myslela, že při chození „jen“ do práce, budu mít mnohem více času než při navštěvování školy. Nad tím už ale nemá cenu dumat. Založením blogu jsem si splnila další své přání a měla další činnost k zařazení do svého programu.
Zmíním ještě jednu oblast, kterou jsem začala řešit ve stejnou dobu, jako dvě předešlé. Jde o mou dlouhodobou bolest zad. Byla jsem u ortopeda, na rentgenu, ale když vám řeknou, že ve 20 je normální mít páteř trochu nahnutou na jednu stranu, trochu vás přejde elán něco řešit. Je to vlastně v pořádku, a na co si stěžujete. Absolvovala jsem sice rehabilitace, ale ty asi na dlouhodobý problém úplně nestačí. Bylo mi proto jasné, že moje další kroky musí vést alespoň k fyzioterapeutovi.
Jenže než jsem k tomu našla odhodlání a vhodný čas, začala jsem to řešit vlastně v tu nejméně vhodnou dobu. Výsledkem ale je, že k fyzioterapeutovi chodím už přes půl roku a pravidelně, téměř denně, cvičím protahovací cviky doma. Což byl další bod, s kterým jsem si musela poradit a zařadit ho do svého nového režimu. A netvrdím, že při škole by to nebylo mnohem jednodušší.
A už jen taková drobnost na závěr. Opravdová maličkost, která mi ale také dělá radost. Pleťová maska. Asi se budete smát, nebo alespoň dost divit, ale čtete správně. Abych vám to objasnila. Na péči o pleť jsem si byla schopná vzpomenout tak jednou do měsíce, a to jsem na to potřebovala prostor, čas a být doma sama. Měla jsem totiž vždy zažito, že na takové věci potřebuji hromadu času, ideální podmínky a další nesmysly.
A už jen taková drobnost na závěr. Opravdová maličkost, která mi ale také dělá radost. Pleťová maska. Asi se budete smát, nebo alespoň dost divit, ale čtete správně. Abych vám to objasnila. Na péči o pleť jsem si byla schopná vzpomenout tak jednou do měsíce, a to jsem na to potřebovala prostor, čas a být doma sama. Měla jsem totiž vždy zažito, že na takové věci potřebuji hromadu času, ideální podmínky a další nesmysly.
Ale pak jsem si uvědomila, že jestli budu všechno takhle odkládat na ideální chvíli, neudělám to nikdy. Do práce chodím od pondělí do pátku a o víkendu sama doma nejsem. Prostě jsem si tu ideální chvilku musela vytvořit z těch, co mám k dispozici. Teď tedy používám pleťovou masku 3x týdně, nanesu si ji před sprchou, v ní si ji smyju a je hotovo. Kde jsi v tom zas, Michalo, hledala vědu? 🙈
Zkuste to taky. Až budete mít svou nespokojenou chvilku, nebo až se vám nebude dařit. Vzpomeňte si na něco, co se vám za poslední dobu povedlo, z čeho jste měli radost. A budu ráda, když mi dáte vědět, zda to funguje. 😇
Zkuste to taky. Až budete mít svou nespokojenou chvilku, nebo až se vám nebude dařit. Vzpomeňte si na něco, co se vám za poslední dobu povedlo, z čeho jste měli radost. A budu ráda, když mi dáte vědět, zda to funguje. 😇
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)