Minulý týden jsem slavila narozeniny. Asi si řeknete, že to není nic zvláštního. Pro mě taky nebylo. Až do teď. Na narozeniny jsem se samozřejmě vždycky těšila, ale nikdy jsem neřešila čísla na dortu. Teď si nejsem přesně jistá, ale vím, že loni jsem měla s věkem dokonce trochu problém. Jen si právě nevzpomínám, zda jsem si svoje léta uvědomila až těsně před narozeninami, nebo jsem naopak žila v domnění, že už mi je tolik, kolik mi ještě nebylo.
Letos ale bylo vše jinak. Sice mi opět dost dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, a asi i přiznala, kolikátý rok, že to žiju na tomhle světě. Ale když mi to došlo, a hned vám popíšu jak, tak to na mě dopadlo nečekanou, a docela nepříjemnou, silou. Jedno ráno jsem projížděla Instagram, když jsem narazila na fotku herečky Dany Morávkové, pod kterou psala, že Nova letos slaví 25. narozeniny. Fotka porovnávala herečku v roce 1994 a 2019. Schválně jsem se teď musela podívat, kdy byla fotka přesně zveřejněna. 5. února. Čtvrt roku před svými narozeninami jsem si uvědomila, že tahle oslava se týká i mě. (Aspoň se to dobře pamatuje, když slavím s takovou velikánkou 😊).
A při tom uvědomění mě najednou polilo horko. Tak už je to tady. Teď i já. Co teď? Znamená to něco velkého a důležitého? Nebo to naopak neznamená vůbec nic? Jen prostě další číslo? 25 a konec? Konec čeho? Teď má přeci vše začít, ne? Ale není už pozdě na začátek? Neutíká mi něco? A stihnu všechno, co chci, teda aspoň do 30? Mám na to teď 5 let. To musím. Ve 30 je přece už strašně pozdě na nějaký začátky.
Abych vám to objasnila, „fóbii“ z tohoto věku jsem si vypěstovala sama. Někde v podvědomí jsem totiž měla uloženo, že do 24 mám klid. Chápejte jako, jsem „krytá“ studiem, jsem hájená, stejně bych nic jiného dělat nemohla. Vím, že je to dost zkreslená představa. Ale tak na vysvětlenou a pro pochopení.
Zkrátka jsem měla někde hluboko v sobě vsugerováno, že do 24 pohoda, klid, nic se neděje, ale po už by se dít mělo. To totiž začne už ten skutečný život. Práce. Bydlení. Děti. Zkrátka ten „dospělý, opravdový život“. A když uběhl už rok od toho hraničního věku, chytla mě trochu panika. Rozhodně tomu nepřidávají sociální sítě, kde se to jen hemží dětmi, svatbami, kariérami, domy. A to všechno od vašich spolužaček, vrstevnic, v horším případě od holek ještě mladších.
Pak není divu, že mě popadne panika, jestli mi jako něco náhodou neutíká. Není špatně, že ještě nemám dítě na cestě, v lepším případě už v kočárku, na krku hypotéku, rozestavěnou psí boudu (protože i tu mi nějaké ty „velestavby“ připomínají)? Že nejsem na svatební cestě nebo už neslavím první, druhé, třetí, … výročí svatby? A co moje kariéra? Nepřicházím o něco, když v 25 nevydělávám miliony a nelítám na Seychely? Co jsem vlastně dokázala? Dodělat vysokou školu a být zaměstnaná? A není to nějak málo? Tituly přece nikoho nezajímají a in je podnikat a být na volné noze.
Všechno tohle se mi honilo hlavou, a ještě se občas vrací, ale naštěstí mě to po vydařené oslavě nějak samo přešlo. Uvědomila jsem si, že všechno má svůj čas a že mi snad nic neuteče, když to či ono prožiju o pár let později než ostatní. Ale upřímně je to někdy dost těžké, uhádat to se svojí hlavou, když jsou na vás všude a ze všech stran vyvíjeny takové tlaky. Prostě není úplně snadné nad vším mávnout rukou a jít si dál po své cestě, bez ohlížení, porovnávání a co by kdyby.
Hlavně v takových chvílích vidíme víc těch, co jsou „napřed“, mají už tamto a támhleto. Ale nedokážeme se podívat sami na sebe a na ty za námi. Uvědomit si, kde jsme vlastně my, co už jsme zvládli a dokázali, a v čem jsme naopak zase napřed. Zkrátka je těžké se na sebe podívat svrchu a najít sami sebe, kde se na té cestě nacházíme. Neporovnávat se s těmi, co nám ukazují záda. Ani se neotáčet za těmi, co následují nás a vychloubat se před nimi.
Prostě se jen zastavit sami na své cestě. Uvědomit si, kde jsme a co chceme, abychom viděli před námi, a za tím si jít. Vytvořit si tu svou cestu a tu si pořádně vyšlapat a užít. I když někdy narazíme na bláto, na spadlý strom, na průtrž mračen nebo sucho a prach. Vždyť i v přírodě je nuda chodit jen po dávno vyšlapaných a známých cestách. Mnohem lepší a dobrodružnější je přeci, si najít tu svou pěšinu a brouzdat se po ní jako první. Určitě někdo z vás viděl video, jak lidé slepě chodili v nesmyslně vyšlapané cestě ve sněhu a nikoho nenapadlo vzít to přímo a vytvořit si svou vlastní cestu 😊
Možná vám bude připadat tenhle článek trochu zmatený, ale potřebovala jsem se vypsat ze svých pochyb. A právě teď mám takový zmatek i v hlavě. Ale věřím, že někdo by se v tom mohl najít. Někdo, kdo prožívá něco podobného, a nemusí to být ani spojeno s věkem. Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám článek líbil a zda už jste někdy měli taky takovou „věkovou krizi“ 😊
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)