Milý deníčku,
dnes je to rok. Loni ten den taky pršelo. Vlastně už rok? Nebo teprve rok? Dá se tohle vůbec nějak říct, dá se čas takhle počítat? Všichni říkali, že to chce čas. Že čas všechno zahojí. Jenže nikdo už nedokázal odpovědět na otázku, kolik je toho času potřeba. Měsíc? Rok? Dva? Deset let? Nikdy? Je rok už dost, nebo málo? A málo na co? Na to, zapomenout? Smířit se s tím? Zapomenout se na to nedá a smířit? Snad, možná, někdy. Ale já s tím určitě po roce smířený nejsem, a ani neumím říct, zda někdy budu. Ale kdo by to vůbec po nás mohl chtít. To přeci není jen tak. To nejde tak snadno.
Ani nevím, zda budu někdy schopný umlčet ty otázky ve své hlavě. Nebo je aspoň upozadit na pouhé šeptání. Zatím mi ale nepředvídatelně vyskakují na mysl a v tu chvíli se nemůžu soustředit na nic jiného. A je jedno, jestli jsem zrovna v klidu doma nebo ve škole. Jestli se chystám ke spánku nebo píšu test. Už se mi několikrát stalo, že jsem se najednou ocitl někde jinde, při dělání něčeho jiného, a ani nevím jak. Nepamatuju se, jak jsem se na to místo dostal, ani kudy jsem šel.
Navštěvujeme s mamkou psychologa. Někdy chodíme dohromady, někdy každý zvlášť. Je to dost náročné. Často tam brečím, i když bych to nikdy nikomu nepřiznal. Psycholog říká, že ty otázky, co se jich nemůžu zbavit, jsou normální. Prý každý, kdo přijde o někoho blízkého, si pokládá podobné. Přirozeně se s tím člověk nedokáže vyrovnat a otázky, na které nezná odpověď, mu nedají klid. Také mi poradil, abych se zkusil vypsat. Že to často pomáhá a je to alternativa k tomu, když se mi o tom nechce s nikým povídat. Proto jsem si začal psát tenhle deník. Nepíšu denně, ale dost často. Hlavně, když už jsem vzteky bez sebe a nevím, co s tím. A nechci tím trápit mamku.
Psycholog nám sice radil, abychom spolu o tom mluvili, ale my se snažíme vzpomínat jen na to pěkné. S úsměvem. Možná se slzami v očích. Ale když jsem naštvaný sám na sebe, a ty otázky se objevují mnohem silněji, radši vezmu do ruky deník. Tak je tomu i dnes. Jsou tu zase. Samá proč. A pořád se opakují ty stejná dokola. Proč já? Proč my? Proč se to muselo stát zrovna nám? Co jsme komu udělali? Čím jsme si to zasloužili? Proč jsem v tom autě nebyl radši já? Proč vůbec někam bez nás jezdili? Proč taky nezůstali doma? Proč ten debil nedal přednost? Proč zrovna museli být v tu samou chvíli na stejné křižovatce jako ten kamion? Proč oba? Ale kdyby jen jeden, tak který? A proč ne ten druhý? A proč vůbec oni?
Vždyť je to nejfrekventovanější křižovatka ve městě. Denně, každou minutu, tam projede tolik aut. Tak proč zrovna to naše? Proč se někde nezdrželi? Nebo naopak nepřidali? Proč nás tady nechali? Jaký je teď náš úděl? Co si s tím máme počít? Zůstali jsme jen sami dva. Přestěhovali jsme se z našeho krásného domu s bazénem do malého bytu ve městě. Ve škole se se mnou od té doby nikdo moc nebaví, protože asi nevědí jak. Radši se mi vyhýbají a jdou ven s ostatníma klukama. Ale já bych šel třeba rád s nima. Možná bych si mohl dovolit na chvíli zapomenout, trochu se bavit. A smát. Doma se totiž už moc nesmějeme. Jen málokdy, když vzpomínáme.
Chtěl bych si o nich povídat častěji. S mamkou. S babičkou. S kamarády. Vždyť přeci tím, že zmizeli ze světa, neznamená, že by nám měli i zmizet z mysli a ze srdcí. Chci vzpomínat na to, jak jsme spolu chodili na ryby, jak jsme spolu hráli fotbal. Jak se maminka zlobila, když jsme přišli domů z hub zmáčení a špinaví. Jak před námi vždycky o Velikonocích utíkala po zahradě, ale pak se stejně nechala vymrskat. Jak jsme všichni společně blbli v tom bazénu, kde se už asi koupe někdo jiný.
Zatím si se mnou ale nikdo moc vyprávět nechce. Myslí si, že by mě to bolelo. Nebo to kvůli jejich stesku ještě nedokážou. Postupně o nás zkouším vyprávět alespoň psychologovi. Chválí mě a tvrdí, že je důležité vzpomínat. Obzvlášť na ty krásné chvilky. Že by byla škoda, kdybychom na ně zapomněli. A že postupně toho budou schopní i ostatní v rodině. A že je moc rád, že jsem na to přišel sám, a tak brzy.
Snad to není špatně a nedělám nějakou chybu, když na vás chci vzpomínat s úsměvem na rtech. Chci zapomenout na to ošklivé období po tom, co se to stalo a vy jste tu najednou nebyli. Chci si vás pamatovat ve všech chvílích, co jsme spolu zažili před tím. A věřím, že se na nás díváte. Že nás opatrujete. A možná to takhle dopadlo nejlíp, jak v té hrozné chvíli mohlo. Sice jsme rozděleni a my s maminkou tu zůstali sami, ale vy na nás odněkud dohlížíte a taky jste spolu. Je dobře, že nikdo vlastně nezůstal sám. Budu se těšit, až se jednou zase všichni čtyři sejdeme a zahrajeme si třeba Člověče, nezlob se. A budeme se nad ním společně rozčilovat.
Mám vás moc rád. Chybíte mi. A nebojte, na maminku tu budu dávat pozor, i za vás. Nezklamu vás.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)