Takové volno uprostřed týdne by se mi líbilo častěji. Dát si ve středu malý víkend, odpočinout si, a pak už ten zbytek týdne rychle uteče. Nebo takový volný pátek častěji, by taky nebyl špatný. Nevím, proč už někoho nenapadlo uvést do praxe čtyřdenní pracovní týden a třídenní víkend. Myslím, že by to hodně přispělo ke všeobecné rovnováze práce a volného času věnovaného sobě nebo rodině. Ještě se po cestě musím stavit pro ty nejlepší buřty v našem oblíbeném řeznictví a běžím domů
„Ahoj rodino! Je někdo doma?“ Poněvadž se mi nikdo neozývá a doma by být měli, nakouknu skrz otevřené dveře na terasu a vidím Bety, jak vláčí dlouhé klacíky k ohništi. „Ahoj, Bětuško! Už připravujete ohýnek? Já jsem koupila ty naše oblíbené buřtíky, tak se převleču, nakrájím chleba a hned jdu za vámi.“ „Jé, super. To bude dobrota. Už se těším, mami.“
„Tak koukám, že už se vám to povedlo pěkně rozpálit. To už můžu začít napichovat na vidlice. Máš tady tu čarodějnici, Bětuško?“ „Ajo, já zapomněla.“ A už peláší domů pro malou čarodějnici, kterou každoročně vyrábíme, abychom ji mohli spálit. Letos, protože už je Bětuš větší a šikovnější, mě napadlo ušít čarodějnici z látky a vycpat ji vatou. Potom jsme ji vytvořily oblečení ze starých hadrů a vlasy z vlny. Snad bude hořet, abychom si neopékali špekáčky nad čoudem, místo nad ohněm.
„A můžu ji tam už hodit?“ „Můžeš, Bětuško, ale opatrně, ať se nespálíš.“ „Mami, a proč to vlastně děláme? Proč tam tu čarodějnici házíme?“ „Víš, Bety, to je takový starý zvyk. Lidé věřili, že zrovna v tuto noc se slétávají čarodějnice na svůj sabat, prostě takový sraz, a mysleli si, že se pomocí ohně ochrání. Noc z 30. dubna na 1. květen byla považována za magickou. Lidé zapalovali ohně, aby vše špatné skončilo a mohlo začít vše nové a čisté. Oslavovali tak příchod jara a nový začátek. Lidé se čarodějnic bály, že by je mohly uhranout a zaklít, tak se před nimi snažili všemožně uchránit. Vymetali svá stavení i chlívy, domy zdobili zelenými větvičkami, před vrata dávali čerstvě vykopané drny, aby se čarodějnice nedostali dovnitř. Také se snažili čarodějnice odehnat hlasitými kovovými zvuky, tak mlátili řetězy, hrnci a zvonili zvonky.
Lidé dříve věřili, že oheň má magickou ochranou moc a před vším je ochrání. Vymysleli si proto nebezpečný zvyk, kdy házeli zapálená košťata do vzduchu. Doufali, že tak zaženou nebo srazí čarodějnice, které létají nad nimi. Také se tahle noc může nazývat jako filipojakubská, nebo v Německu ji nazývají docela zvláštně, Valpuržina noc. Nebo se ji může také říkat Beltine, což znamená zářící oheň. Tak ji nazývali původní zakladatelé této tradice, Keltové.“
Doufám, že jsem ji tak dlouhým vyprávěním moc neunudila. „Tak to byly ty čarodějnice pro lidi něco jako pro děti čerti, ne?“ „No, vlastně by se to tak i dalo říct.“ „No jo, ale tys vůbec nevyprávěla, proč se pečou ty buřty.“ Koukám, že je z toho Bety trochu zmatená, ale nemůžu se ubránit úsměvu. „Víš, Bětuš, dřív si totiž lidi žádný buřty neopékali. Spíš okolo těch ohňů tancovali, skákali přes ně a slavili. Opékání buřtů jsme si k tomu přidali až my. Mnohem později, než tato tradice vznikla.“ „Tak to jo, tak já tam už tu ošklivou, zlou čarodějnici hodím, abychom si na ní mohli upéct ty buřty a nic nám neprovedla.“
„A co bys chtěla dělat zítra, Bětuš?“ „A to nejdu do školy?“ „Zítra ne, všichni jsme doma, je Svátek práce.“ „To jako teda znamená, že oslavujete, že máte práci a jste proto doma? Ale co škola? Je taky nějaký svátek školy?“ Ty děti jsou stejně tak bezprostřední a nápaditý. Vždycky vymyslí něco, co by nás dospělí asi už ani nenapadlo. Škoda. Byla by větší sranda. „Žádný svátek školy sice není, ale i tak máte volno i vy děti.“ „A jak se teda ten svátek jako oslavuje? Přece nejde dát práci kytku a bonboniéru. To není žádný člověk ne?“ Na malou chvíli se zamyslím a představím si, jak by asi vypadala naše firma, zpodobněná do člověka. No, radši toho rychle nechám.
„Tenhle svátek vznikl už strašně dávno, v roce 1889, v USA. Byl vyhlášen jako oslava na vzpomínku vypuknutí stávky Chicagských dělníků. Stávkovali za osmihodinovou pracovní dobu, kterou máme teď my. Dřív se totiž pracovalo mnohem déle, víš. A při téhle stávce umřelo hodně lidí, a dokonce tam i vybuchla bomba.“ „To muselo být hodně smutný.“ „To asi jo, a proto se na počest toho teď slaví Svátek práce. Když jsem byla já malá, chodilo se vždycky 1. května na prvomájové průvody.“
„Ahoj rodino! Je někdo doma?“ Poněvadž se mi nikdo neozývá a doma by být měli, nakouknu skrz otevřené dveře na terasu a vidím Bety, jak vláčí dlouhé klacíky k ohništi. „Ahoj, Bětuško! Už připravujete ohýnek? Já jsem koupila ty naše oblíbené buřtíky, tak se převleču, nakrájím chleba a hned jdu za vámi.“ „Jé, super. To bude dobrota. Už se těším, mami.“
„Tak koukám, že už se vám to povedlo pěkně rozpálit. To už můžu začít napichovat na vidlice. Máš tady tu čarodějnici, Bětuško?“ „Ajo, já zapomněla.“ A už peláší domů pro malou čarodějnici, kterou každoročně vyrábíme, abychom ji mohli spálit. Letos, protože už je Bětuš větší a šikovnější, mě napadlo ušít čarodějnici z látky a vycpat ji vatou. Potom jsme ji vytvořily oblečení ze starých hadrů a vlasy z vlny. Snad bude hořet, abychom si neopékali špekáčky nad čoudem, místo nad ohněm.
„A můžu ji tam už hodit?“ „Můžeš, Bětuško, ale opatrně, ať se nespálíš.“ „Mami, a proč to vlastně děláme? Proč tam tu čarodějnici házíme?“ „Víš, Bety, to je takový starý zvyk. Lidé věřili, že zrovna v tuto noc se slétávají čarodějnice na svůj sabat, prostě takový sraz, a mysleli si, že se pomocí ohně ochrání. Noc z 30. dubna na 1. květen byla považována za magickou. Lidé zapalovali ohně, aby vše špatné skončilo a mohlo začít vše nové a čisté. Oslavovali tak příchod jara a nový začátek. Lidé se čarodějnic bály, že by je mohly uhranout a zaklít, tak se před nimi snažili všemožně uchránit. Vymetali svá stavení i chlívy, domy zdobili zelenými větvičkami, před vrata dávali čerstvě vykopané drny, aby se čarodějnice nedostali dovnitř. Také se snažili čarodějnice odehnat hlasitými kovovými zvuky, tak mlátili řetězy, hrnci a zvonili zvonky.
Lidé dříve věřili, že oheň má magickou ochranou moc a před vším je ochrání. Vymysleli si proto nebezpečný zvyk, kdy házeli zapálená košťata do vzduchu. Doufali, že tak zaženou nebo srazí čarodějnice, které létají nad nimi. Také se tahle noc může nazývat jako filipojakubská, nebo v Německu ji nazývají docela zvláštně, Valpuržina noc. Nebo se ji může také říkat Beltine, což znamená zářící oheň. Tak ji nazývali původní zakladatelé této tradice, Keltové.“
Doufám, že jsem ji tak dlouhým vyprávěním moc neunudila. „Tak to byly ty čarodějnice pro lidi něco jako pro děti čerti, ne?“ „No, vlastně by se to tak i dalo říct.“ „No jo, ale tys vůbec nevyprávěla, proč se pečou ty buřty.“ Koukám, že je z toho Bety trochu zmatená, ale nemůžu se ubránit úsměvu. „Víš, Bětuš, dřív si totiž lidi žádný buřty neopékali. Spíš okolo těch ohňů tancovali, skákali přes ně a slavili. Opékání buřtů jsme si k tomu přidali až my. Mnohem později, než tato tradice vznikla.“ „Tak to jo, tak já tam už tu ošklivou, zlou čarodějnici hodím, abychom si na ní mohli upéct ty buřty a nic nám neprovedla.“
„A co bys chtěla dělat zítra, Bětuš?“ „A to nejdu do školy?“ „Zítra ne, všichni jsme doma, je Svátek práce.“ „To jako teda znamená, že oslavujete, že máte práci a jste proto doma? Ale co škola? Je taky nějaký svátek školy?“ Ty děti jsou stejně tak bezprostřední a nápaditý. Vždycky vymyslí něco, co by nás dospělí asi už ani nenapadlo. Škoda. Byla by větší sranda. „Žádný svátek školy sice není, ale i tak máte volno i vy děti.“ „A jak se teda ten svátek jako oslavuje? Přece nejde dát práci kytku a bonboniéru. To není žádný člověk ne?“ Na malou chvíli se zamyslím a představím si, jak by asi vypadala naše firma, zpodobněná do člověka. No, radši toho rychle nechám.
„Tenhle svátek vznikl už strašně dávno, v roce 1889, v USA. Byl vyhlášen jako oslava na vzpomínku vypuknutí stávky Chicagských dělníků. Stávkovali za osmihodinovou pracovní dobu, kterou máme teď my. Dřív se totiž pracovalo mnohem déle, víš. A při téhle stávce umřelo hodně lidí, a dokonce tam i vybuchla bomba.“ „To muselo být hodně smutný.“ „To asi jo, a proto se na počest toho teď slaví Svátek práce. Když jsem byla já malá, chodilo se vždycky 1. května na prvomájové průvody.“
„A to jste taky proti něčemu stávkovali? Třeba, že chcete mít kratší školu?“ S tou naší holkou se ještě pobavíme. „To bohužel ne. Chodili jsme vždycky celá škola a bylo to podporovaný, v té době vládnoucí, komunistickou stranou. Měli jsme vyrobený takový mávátka na tyčce a chodili jsme městem. A do dneška je ten svátek tak nějak spojený s politikou.“ „Hm, aha, ale to mohlo být vzrůšo, chodit po městě a mávat, ne?“ „Pro děti asi jo. Pak ti doma ukážu nějaké fotky.“ Pochybuju, že by to ty děti bavilo, když místo volna, měly nařízeno účastnit se masového průvodu.
„Ale teď už se na průvody nechodí a drží se taková mnohem hezčí tradice.“ „A jaká teda?“ „Protože květnu se taky může říkat máj…“ „Jo, to vím, to je z angličtiny, tam se to říká podobně.“ „Myslím spíš, že se mu ve všech jazycích nejdřív říkalo podobně máj a pak až květen. Ale protože je to máj, tak se říká, že prvního máje je svátek zamilovaných.“ „Počkej, mami, nejmenuje se ale tenhle svátek Valentýn?“ Ach jo, ty děti už úplně zblbnou a nebudou znát naše české svátky. „Máš pravdu, Valentýn je taky svátek zamilovaných, ale ten pochází z Itálie, a k nám se dostal mnohem později než první máj. A víš teda, co se dělá na prvního máje, Bětuško?“
„Nechodí se v Praze na Petřín?“ Kam na to ta holka chodí. „To máš částečně pravdu. V Praze možná chodí na Petřín, ale ne tak pro to, že by šli na rozhlednu, ale protože jsou okolo sady rozkvetlých stromů.“ „A co tam teda ty lidi dělaj? Teď z těch stromů přece ještě nemůžou nic sbírat.“ „Ne, to nemůžou, protože ty stromy teprve kvetou a lidi hledají kvetoucí stromy, aby si pod nimi mohli dát pusu.“ „To se jako potřebujou schovat pod strom?“
„Oni se tam neschovávají, ale je to spojené s dřívějším stavěním májky. Kluci buď stavěli velkou májku, ozdobený kmen stromu mašlemi, na náměstí a hlídali ji před kluky z vedlejší vsi. Nebo zdobili malé břízky před domem své dívky. A když dostane dívka pusu pod rozkvetlým stromem od svého chlapce, znamená to pro ni, že bude krásná po celý rok, jinak by mohla uschnout.“ „A ty kluci z toho maj co?“ „Na ně se při týhle tradici asi nemyslelo. Ale dostanou přece tu sladkou pusu od své dívky. Myslíš, že to jim nestačí?“ „Klukům teda pochybuju.“ Raději se už dál nedoptávám, bojím se, co bych se mohla dozvědět. „Tak půjdeš zítra s námi, a dáme si všichni pusu, co říkáš? To se taky počítá, že se máme rádi.“ „Tak jo, ale mohli bychom se po cestě stavit aspoň na zmrzlinu.“
A že budeme doma i příští středu, 8. května, kdy se slaví Den vítězství nebo osvobození, raději vynechám a nechám si vyprávění na příští týden. Mohli bychom totiž místo buřtů jíst uhlíky. Určitě by měla Bětuš zase nějaké doplňující otázky. Nevěřím, že by jí stačilo jen říct, že se oslavuje konec druhé světové války. „Uvidíme, jak zítra bude, ale teď už si konečně jdeme sníst ty buřty, nebo budeme jíst místo masa uhlí.“
Ilustrace: @market.a.rt
A že budeme doma i příští středu, 8. května, kdy se slaví Den vítězství nebo osvobození, raději vynechám a nechám si vyprávění na příští týden. Mohli bychom totiž místo buřtů jíst uhlíky. Určitě by měla Bětuš zase nějaké doplňující otázky. Nevěřím, že by jí stačilo jen říct, že se oslavuje konec druhé světové války. „Uvidíme, jak zítra bude, ale teď už si konečně jdeme sníst ty buřty, nebo budeme jíst místo masa uhlí.“
Ilustrace: @market.a.rt
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)