Milý deníčku, zase nepřijel

Milý deníčku,

dneska měl přijet syn s tou … škoda jmenovat. Těšila jsem se, že ho aspoň zas po tak dlouhé době uvidím. Vždyť tu byli naposled na Vánoce! Pořádně jsem se na tu návštěvu přichystala. Uklidila jsem, nakoupila, upekla jsem i koláč. Rybízový, ten má syn nejradši. Celá natěšená a přichystaná jsem čekala ve svém křesle, než zazvoní zvonek. Dlouhou chvíli jsem si krátila čtením, ale na slova jsem se vůbec nemohla soustředit. Když naše staré hodiny právě třikrát odbily, začala jsem se strachovat. Aby se jim tak něco stalo. To snad ne.

Ve čtvrt na čtyři slyším zvonek. Ale když běžím ke dveřím, po cestě mi dochází, že to není domovní zvonek. Zvoní můj mobil. Ten chytrý přístroj, který mi pořídila dcera, abych prý byla pořád k zastižení. Stará pevná linka už prý není dostačující a tuhle krabičku mám nosit všude s sebou. I když jdu ven, na nákup, k doktorovi a tak. Ptala jsem se jí, jestli si ho musím brát i na záchod. Tam prý nemusím, ale do koupelny bych měla. Co kdybych náhodou upadla. To určitě, ještě mě tam z toho zařízení bude někdo sledovat.

Na druhý pokus se mi konečně povede spojit s volajícím. Aha, to mi volá syn. Na ten telefon špatně vidím a vždycky si nestihnu přečíst, kdo mi to volá. Omlouvá se, že nestihnou přijet. Prý jim do toho vlezlo něco důležitého. Nemám se zlobit a brzo se ozve, kdy by mi návštěvu vynahradili. To už vidím. Abych si počkala tak do dalších Vánoc. Prý důležitého. To si určitě ta jeho nutně potřebovala koupit nový pár lodiček. Nebo snad novou kabelku?

Ano, prostě ji nemám ráda. Jeho první žena byla zlatá a vnoučata tak pěkně vychovala, že ty se tu střídají každý týden. Někdy se objeví i bývalá snacha. Ale od té doby, co je syn s touhle fúrií… Škoda mluvit. Ona se zajímá jen o módu, kabelky, boty, kosmetiku. Snaží se zastavit čas, aby asi nikdo nepoznal, že už taky není nejmladší. Hraje si na to, co není. A ty její úbory!

Co by je pak zajímala stará opuštěná bába. Na ni přeci nemají čas. Mají důležitější věci na práci. Musí obrazit každý večírek v okolí, kam je ani nikdo nezve. Snad každý měsíc jsou na dovolené u moře, v lázních, nebo na horách. Nechápu, kam dal syn oči. Proč opustil svou ženu a děti kvůli takové. Vím, že bych asi neměla takhle očerňovat vlastní dítě. Ale copak to jde jinak? Vždyť je z ní úplně pomatený. O nic jiného už se nezajímá, jen aby vydělal co nejvíc peněz, aby jí mohl splnit, co jí na očích vidí.

Bojím se, jak dlouho to vydrží. Už taky není nejmladší a nerada bych ho chodila navštěvovat do nemocnice po infarktu. Nemocnic jsem si dost užila se svým manželem. Je to už deset let, co mě opustil. Denně na něj myslím a vzpomínám na ty krásná léta, co jsme spolu prožili. Samozřejmě, že to nebylo vždy růžové, někdy skoro až černé, ale vždy a všechno jsme spolu zvládli. Vychovali jsme dvě krásné a chytré děti. Chudák, manžel, musí se snad v hrobě obracet, co se to z jeho syna stalo.

Ještě, že mám naši dceru. Vždycky se říkalo, že holky se postarají líp, ale já věřila, že náš syn nás také nenechá na holičkách. A vida, co dokáže jedno pobláznění do šílené ženské. Alespoň se můžu radovat ze všech svých vnoučat. Ta se zatím nepotatila. Mám čtyři a pravidelně mě navštěvují. Ale abych si jen nestěžovala. Necítím se jako nějaká stará opuštěná bába. Nejmladší sice už nejsem, věk neošálím, ale nemůžu si stěžovat. Musím zaklepat, zatím nemám žádné velké zdravotní problémy. Všechno si ještě zvládnu obstarat sama. Uklidím si, uvařím, na nákup si dojdu. Tady v ulici mám i nějaké kamarádky. A dokonce, to ale nikdo neví, chodím s jedním moc milým pánem tady odvedle na kávu, někdy zajdeme na výstavu, jindy na výlet.

Takže to není tak, že bych seděla doma a čekala až se tu ráčí objevit můj syn. Mám svůj život a svou zábavu. Jenže se neubráníte tomu, abyste nebyli zklamaní. Nejvíce vás dovedou zklamat vaše děti. Nebo možná spíš zklamete sami sebe. Přemýšlíte, kde jste selhali ve výchově. Že to musí být vaše vina, jaké ty děti jsou a jak se chovají. Že za to vy nesete zodpovědnost. Protože nejvíc vás zklame a rozesmutní, když se na vás vykašlou vlastní děti, které jste s láskou opečovávali, vychovávali, starali se a obětovali jim celý svůj život.