Nikdy jsem nebyla ten klasický puberťák, který má v uších nonstop nacpaný sluchátka a nevnímá okolí. Čekala jsem, jestli na mě taky přijde ta doba věšení si plakátů svých idolů nad postel a šílení po nějaké „celebritě“. Pamatuju si, že když jsem v pubertě začínala číst časopisy jako byly Bravo Girl nebo Top dívky, frčel Tokio Hotel. Absolutně jsem nechápala, co na nich ty holky vidí. Vždyť vypadali hrozně a na jejich hudbu si ani nevzpomínám. Nedokázala jsem si představit, že bych si něco takového měla snad pověsit nad postel. To bych se při každém probuzení musela leknout
Samozřejmě jsem měla svoje oblíbence, které jsem ráda poslouchala a vlastnila jejich CD. Ale nebyla to žádná urputná šílenost a bláznivost po někom. Vlastně jsem většinou poslouchala jen české autory a jejich písničky. Neměla jsem moc ráda, když jsem písničce nerozuměla. Hudba v cizím jazyce se mi líbila výjimečně, když měla hezkou melodii a rytmus.
Když pomineme poslouchání Dády Patrasové v dětství 😊, v pubertě jsem poslouchala zpěváky, kteří byli právě in a vydávali nové desky. Ani teď by mi nedělalo velký problém, vzpomenout si na konkrétní texty od skupiny Holki nebo od Lucky Vondráčkové. Zrovna před pár dny se mi stalo, že jsem se v koupelně přistihla, jak si zpívám refrén některé písničky od Holek 😊 Tahle skupina mě provázela mládím (možná spíš dětstvím) na základce. Dokonce jsme na jejich písničky vymýšlely se spolužačkami choreografie na školní besídky.
Asi někdy na přelomu základky a střední jsem četla v Bravo Girl rozhovor s neznámým mladým písničkářem. Nevzpomínám si, čím mě to tak zaujalo, ale chvíli po tom jsem už držela v ruce CD Cesta do záhu(d)by od Tomáše Kluse. Při prvním poslechu jsem nechápala, jak je něco takového možné. Jak si dokáže hrát se slovy, jaké má úžasné texty. Byla jsem z jeho hudby a textů nadšená. Vlastním ještě další 4 jeho CD, ale u toho posledního, kterým je Anat život není z roku 2015, jsem zase jen nevěřícně kroutila hlavou a nadšení mě velice rychle přešlo. Nemohla jsem pochopit, co to jako má být. To snad začal spolupracovat s nějakou sektou? Jak mohou být ty texty i hudba tak depresivní? Další jeho CD už jsem neměla odvahu si koupit.
Do mojí skromné hudební sbírky patří ještě alba Šárky Vaňkové, které jsem fandila v první řadě Superstar, Terezy Kerndlové, od které nějaké písně znám zpaměti a jiné mě naopak moc nezaujaly, nebo CD Ewy Farne, která jsem dostávala třeba jako dárek k Vánocům.
A i když jsem se zmiňovala o tom, že jsem nikdy nebyla ten klasický puberťák, tak i přesto jsem vždy nějaké zařízení na přehrávání hudby vlastnila. Jako první to byl walkman (starší ročníky si snad pamatují, mladší mohou dohledat 😊). Takže jsme CD, co jsme měli doma urputně přehrávali na kazety. Nedlouho poté přišla éra modernějších zařízení, a to discmanů. A nakonec, když jsme vše měli přehrané na kazetách, pak koupená CD do discmanů, přišla doba mp3 přehrávačů. Vše začalo nanovo, a my naopak zase všechny CD cpali do počítačů a stahovali do mp3. Tohle jediné zařízení se mi rozbilo, proto jsem si pak pořídila mp4, což je už poslední věc na přehrávání hudby, kterou vlastním.
Navíc jsem nikdy nebyla ten typ člověka, co poslouchá muziku z telefonu. Já byla vždycky ráda, že se mi tam vejde to, co má, plus nějaké fotky. A přišlo mi nesmyslné vybíjet si telefon posloucháním hudby, když na to mám extra zařízení. Teď už ale většina lidí poslouchá hudbu jen z telefonu. Ale co já na tomhle poslouchání úplně nesnáším je, když po ránu někdo vleze do vlaku a pustí si hudbu takovým způsobem, že kdyby to rovnou pustil bez sluchátek, vyšlo by to nastejno, a možná by ještě tolik neohluchl. Po ránu mám zkrátka ráda klid. A když někdo chce poslouchat, nebráním mu, ale ostatní si třeba raději čtou nebo mají jiný hudební vkus, a nechtějí strávit hodinovou cestu do práce posloucháním monotónního tuctuc.
A na co jsem to vlastně všechno měla, když jsem hudbu moc neposlouchala? Poslouchala, ale stejně jsem si ji raději pouštěla v otevřeném prostoru. Nějak se mi nelíbil ten pocit hudby přímo do uší, přišla jsem si moc izolovaná od okolí. Což nepopírám, že někdy je naopak právě ta izolace velmi potřebná. Stejně tak nechápu, že se někdo dokáže při poslouchání hudby, učit nebo číst. Já neumím vnímat tyhle dvě věci dohromady. Nejvíce jsem vždy poslouchala hudbu při cestě autem nebo při žehlení. Později pak na brigádě, kde jsme to měli dovolené.
Poslední dobou mě ale nějak to poslouchání přešlo a když si teď čas od času něco pustím, nestačím se divit, jak moc mě hudba dokáže ovlivnit. Jak mi dokáže změnit náladu, ovlivnit pocity. Nikdy jsem totiž moc nevěřila na to, jak lidé tvrdili, že pro hudbu žijí, a že by bez ní nepřežili. A jak je pro ně strašně důležitá. A že mají důležité momenty vždy spojené s konkrétní písničkou. Teď jsem si vzpomněla, jak v Gilmorkách, když se Rory vyspala s tím prvním klukem, prohlásila, že musí mít svoji písničku pro tenhle okamžik. Když pustila přehrávač, první na řadě byla písnička Lollipop 😊
Já jsem hudbu nikdy tak neprožívala. Vždyť na svém prvním koncertě jsem byla až ve 24 letech. Byla to pro mě vždy jen kulisa, případně způsob, jak si moct zablbnout, zazpívat z plných plic nebo zatančit. Nelíbí se mi totiž, když si pustím náhodné přehrávání, jak se mnou hudba cloumá, jak ovlivňuje moji náladu a mění ji z minuty na minutu. Samozřejmě je super, když vás veselá písnička vytáhne ze splínu, nebo máte prostě chuť a náladu se v nějaké své lítosti topit a podpoříte ji vhodně vybranou hudbou. Nebo když vás správná hudba nakopne třeba při sportu. Ale zkuste si na veselou, rozjařenou písničku truchlit. A naopak na smutný, romantický doják juchat a skákat radostí. Chtěla bych vidět, jak se lidem bude běhat nebo cvičit při ploužáku.
Hudba na nás má zkrátka velký vliv. Vždyť ji využívají i prodejci v marketingu. Teď mě napadlo, jestli ta příšerná hudba na záchodech v nákupních centrech má taky nějaký smysl. Jako, že se tam nemáme moc zdržovat a zase rychle šupajdit utrácet 😊 Dokážete si třeba představit nějaký film bez hudby? Přece ta smutná scéna vždy musí být ještě podtržena tou nejsmutnější písní, aby jedno oko nezůstalo suché. Schválně si zkuste k takové scéně pustit nějakou juchárnu. Nebo v jakékoli situaci si v duchu začněte zpívat „nejoblíbenější“ písničku na Instagramu, Baby Shark (kdo by náhodou neznal, poslechněte si 😂). Už vidím, jak při důležitém obchodním jednání vydržíte nehnout brvou. Možná by se mohlo navrhnout takové písničky pouštět „příjemným“ úřednicím na úřadech. Asi by jim brzo hráblo, nebo by byly veselejší? 😊
Chápu, že hudba je pro nás v životě velmi důležitá. A vlastně není asi den, kdy bychom nějakou neslyšeli. Netvrdím, že je hudba špatná, nebo že bychom ji neměli snad poslouchat. Copak si dovedete představit, že byste si odteď už nikdy nezatančili žádný ploužák? Nešli na žádný ples? V kině by se jen mluvilo a film by nedokreslovala žádná hudba? Ta prostě ke všemu patří, vše správně dokresluje a dotváří právě tu atmosféru. Asi se zkrátka jen obávám, jak velkou moc hudba má. Jak s námi může zamávat, aniž bychom my chtěli a byli na to připraveni.
Posloucháte rádi? Patřili jste do té skupiny, kdy na vás mohl kdokoli mluvit a vy ho stejně nevnímali? Také někdy používáte sluchátka jako maskování, aby si ostatní mysleli, že je neslyšíte? 😊 A při jakých situacích a činnostech nejraději hudbu posloucháte? Budu ráda, když se o to podělíte 😊
Samozřejmě jsem měla svoje oblíbence, které jsem ráda poslouchala a vlastnila jejich CD. Ale nebyla to žádná urputná šílenost a bláznivost po někom. Vlastně jsem většinou poslouchala jen české autory a jejich písničky. Neměla jsem moc ráda, když jsem písničce nerozuměla. Hudba v cizím jazyce se mi líbila výjimečně, když měla hezkou melodii a rytmus.
Když pomineme poslouchání Dády Patrasové v dětství 😊, v pubertě jsem poslouchala zpěváky, kteří byli právě in a vydávali nové desky. Ani teď by mi nedělalo velký problém, vzpomenout si na konkrétní texty od skupiny Holki nebo od Lucky Vondráčkové. Zrovna před pár dny se mi stalo, že jsem se v koupelně přistihla, jak si zpívám refrén některé písničky od Holek 😊 Tahle skupina mě provázela mládím (možná spíš dětstvím) na základce. Dokonce jsme na jejich písničky vymýšlely se spolužačkami choreografie na školní besídky.
Asi někdy na přelomu základky a střední jsem četla v Bravo Girl rozhovor s neznámým mladým písničkářem. Nevzpomínám si, čím mě to tak zaujalo, ale chvíli po tom jsem už držela v ruce CD Cesta do záhu(d)by od Tomáše Kluse. Při prvním poslechu jsem nechápala, jak je něco takového možné. Jak si dokáže hrát se slovy, jaké má úžasné texty. Byla jsem z jeho hudby a textů nadšená. Vlastním ještě další 4 jeho CD, ale u toho posledního, kterým je Anat život není z roku 2015, jsem zase jen nevěřícně kroutila hlavou a nadšení mě velice rychle přešlo. Nemohla jsem pochopit, co to jako má být. To snad začal spolupracovat s nějakou sektou? Jak mohou být ty texty i hudba tak depresivní? Další jeho CD už jsem neměla odvahu si koupit.
Do mojí skromné hudební sbírky patří ještě alba Šárky Vaňkové, které jsem fandila v první řadě Superstar, Terezy Kerndlové, od které nějaké písně znám zpaměti a jiné mě naopak moc nezaujaly, nebo CD Ewy Farne, která jsem dostávala třeba jako dárek k Vánocům.
A i když jsem se zmiňovala o tom, že jsem nikdy nebyla ten klasický puberťák, tak i přesto jsem vždy nějaké zařízení na přehrávání hudby vlastnila. Jako první to byl walkman (starší ročníky si snad pamatují, mladší mohou dohledat 😊). Takže jsme CD, co jsme měli doma urputně přehrávali na kazety. Nedlouho poté přišla éra modernějších zařízení, a to discmanů. A nakonec, když jsme vše měli přehrané na kazetách, pak koupená CD do discmanů, přišla doba mp3 přehrávačů. Vše začalo nanovo, a my naopak zase všechny CD cpali do počítačů a stahovali do mp3. Tohle jediné zařízení se mi rozbilo, proto jsem si pak pořídila mp4, což je už poslední věc na přehrávání hudby, kterou vlastním.
Navíc jsem nikdy nebyla ten typ člověka, co poslouchá muziku z telefonu. Já byla vždycky ráda, že se mi tam vejde to, co má, plus nějaké fotky. A přišlo mi nesmyslné vybíjet si telefon posloucháním hudby, když na to mám extra zařízení. Teď už ale většina lidí poslouchá hudbu jen z telefonu. Ale co já na tomhle poslouchání úplně nesnáším je, když po ránu někdo vleze do vlaku a pustí si hudbu takovým způsobem, že kdyby to rovnou pustil bez sluchátek, vyšlo by to nastejno, a možná by ještě tolik neohluchl. Po ránu mám zkrátka ráda klid. A když někdo chce poslouchat, nebráním mu, ale ostatní si třeba raději čtou nebo mají jiný hudební vkus, a nechtějí strávit hodinovou cestu do práce posloucháním monotónního tuctuc.
A na co jsem to vlastně všechno měla, když jsem hudbu moc neposlouchala? Poslouchala, ale stejně jsem si ji raději pouštěla v otevřeném prostoru. Nějak se mi nelíbil ten pocit hudby přímo do uší, přišla jsem si moc izolovaná od okolí. Což nepopírám, že někdy je naopak právě ta izolace velmi potřebná. Stejně tak nechápu, že se někdo dokáže při poslouchání hudby, učit nebo číst. Já neumím vnímat tyhle dvě věci dohromady. Nejvíce jsem vždy poslouchala hudbu při cestě autem nebo při žehlení. Později pak na brigádě, kde jsme to měli dovolené.
Poslední dobou mě ale nějak to poslouchání přešlo a když si teď čas od času něco pustím, nestačím se divit, jak moc mě hudba dokáže ovlivnit. Jak mi dokáže změnit náladu, ovlivnit pocity. Nikdy jsem totiž moc nevěřila na to, jak lidé tvrdili, že pro hudbu žijí, a že by bez ní nepřežili. A jak je pro ně strašně důležitá. A že mají důležité momenty vždy spojené s konkrétní písničkou. Teď jsem si vzpomněla, jak v Gilmorkách, když se Rory vyspala s tím prvním klukem, prohlásila, že musí mít svoji písničku pro tenhle okamžik. Když pustila přehrávač, první na řadě byla písnička Lollipop 😊
Já jsem hudbu nikdy tak neprožívala. Vždyť na svém prvním koncertě jsem byla až ve 24 letech. Byla to pro mě vždy jen kulisa, případně způsob, jak si moct zablbnout, zazpívat z plných plic nebo zatančit. Nelíbí se mi totiž, když si pustím náhodné přehrávání, jak se mnou hudba cloumá, jak ovlivňuje moji náladu a mění ji z minuty na minutu. Samozřejmě je super, když vás veselá písnička vytáhne ze splínu, nebo máte prostě chuť a náladu se v nějaké své lítosti topit a podpoříte ji vhodně vybranou hudbou. Nebo když vás správná hudba nakopne třeba při sportu. Ale zkuste si na veselou, rozjařenou písničku truchlit. A naopak na smutný, romantický doják juchat a skákat radostí. Chtěla bych vidět, jak se lidem bude běhat nebo cvičit při ploužáku.
Hudba na nás má zkrátka velký vliv. Vždyť ji využívají i prodejci v marketingu. Teď mě napadlo, jestli ta příšerná hudba na záchodech v nákupních centrech má taky nějaký smysl. Jako, že se tam nemáme moc zdržovat a zase rychle šupajdit utrácet 😊 Dokážete si třeba představit nějaký film bez hudby? Přece ta smutná scéna vždy musí být ještě podtržena tou nejsmutnější písní, aby jedno oko nezůstalo suché. Schválně si zkuste k takové scéně pustit nějakou juchárnu. Nebo v jakékoli situaci si v duchu začněte zpívat „nejoblíbenější“ písničku na Instagramu, Baby Shark (kdo by náhodou neznal, poslechněte si 😂). Už vidím, jak při důležitém obchodním jednání vydržíte nehnout brvou. Možná by se mohlo navrhnout takové písničky pouštět „příjemným“ úřednicím na úřadech. Asi by jim brzo hráblo, nebo by byly veselejší? 😊
Chápu, že hudba je pro nás v životě velmi důležitá. A vlastně není asi den, kdy bychom nějakou neslyšeli. Netvrdím, že je hudba špatná, nebo že bychom ji neměli snad poslouchat. Copak si dovedete představit, že byste si odteď už nikdy nezatančili žádný ploužák? Nešli na žádný ples? V kině by se jen mluvilo a film by nedokreslovala žádná hudba? Ta prostě ke všemu patří, vše správně dokresluje a dotváří právě tu atmosféru. Asi se zkrátka jen obávám, jak velkou moc hudba má. Jak s námi může zamávat, aniž bychom my chtěli a byli na to připraveni.
Posloucháte rádi? Patřili jste do té skupiny, kdy na vás mohl kdokoli mluvit a vy ho stejně nevnímali? Také někdy používáte sluchátka jako maskování, aby si ostatní mysleli, že je neslyšíte? 😊 A při jakých situacích a činnostech nejraději hudbu posloucháte? Budu ráda, když se o to podělíte 😊
Děkuji za velice pěkný článek :)) Hudba je skvělá, Ať už ve sluchátkách či při poslechu hudby v autě :) To miluji ze všeho nejvíce, dokonce jsem si nechal auto speciálně odhlučnit (https://www.2din.cz/tlumeni-odhlucneni-auta/), tak abych si mohl hudbu co nejvíce užít :) Za článek ještě jednou mockrát děkuji :)
OdpovědětVymazat