Dědeček hrdina

„Babičko, vyprávěj nám o dědečkovi, hrdinovi!“ Zase slyším z obýváku až v kuchyni, jak holky lanaří babičku. Vlastně jejich už prababičku. Téměř při žádné návštěvě si nenechají ujít příležitost, znovu si poslechnout ten zamilovaný, ale velmi smutný příběh. Divím se, že jim to babička ještě trpí. Ale asi si taky ráda zavzpomíná na svou životní lásku, i když jí přinesla i největší bolest. A holky to vždycky hltají, jako kdyby to slyšely poprvé. Už vím, v jakou chvíli budou sedět, ani nedutat, a kdy naopak přijdou otázky.

„Ale holky, už zase? Vždyť už to znáte nazpaměť.“ Vždy babiččina stejná odpověď. Pokaždé se naoko durdí, že se jí vyprávět nechce. „No tak dobře. Když jinak nedáte. Ale nepřerušujte mě, nebo se zase někde zapomenu. Však mě znáte.“ Vždycky ale svolí a začne vyprávět. A pokaždé holky upozorní na to samé, i když s pamětí máme možná my všichni větší problém než právě ona. I když ji trvá si vzpomenout, co měla včera k obědu, tenhle příběh vypráví vždycky do nejmenšího detailu.
 

Jako by se vrátila v čase a znovu všechno prožívala. Tu lásku, radost i smutek. Všechno se jí v danou chvíli odráží v očích. I přes bolest a slzy, které jí vždy uniknou, vypráví svůj, vlastně jejich příběh, moc ráda. A podle mě je to dobře. Nejen, že si trénuje paměť, ale připomíná si ty nejhezčí chvíle života. A hlavně, předává pravnučkám to nejcennější. Jejich rodinný původ a historii.

Babička se pohodlně usadí ve svém křesle, vrátí se do minulosti a v tu ránu, jako kdyby byla zase ta mladá, živá, usměvavá dívka. Přiznám se, že ani já si nikdy ten příběh nenechám ujít. I když už jsme ho všichni slyšeli snad tisíckrát. Má v sobě prostě to něco. To kouzlo, které se v dnešní době tak těžko hledá.

„S vaším pradědou jsme se seznámili velice mladí. Byl nejlepším kamarádem našeho bratra. Není tedy divu, že netrvalo dlouho, a já jsem se do něj zakoukala. V mých očích to byl ten nejhezčí mládenec široko daleko. Možná na celém širém světě. A nezáleží na tom, že jsem se dál než do nejbližšího města, nedostala. A když jsem později, až jsem byla starší, zjistila, že ani já mu nejsem lhostejná, to jste měly vidět tu radost. Tu slávu. Tu zamilovanost. Lítala jsem si na tom svém obláčku a nic jiného nevnímala. Doma ze mě měli velkou radost. Říkali mi spící panna. Všechno mi museli několikrát připomínat a otázky pokládat alespoň třikrát, abych je vnímala. Ale já byla tak spokojená a šťastná.

Měli jsme s pradědečkem takové svoje oblíbené místo. Vyhlídku nad naší vesnicí. Tam jsme se pravidelně večer setkávali a vyprávěli si. Jenže jednoho dne jsem se ho nedočkala. Čekala jsem dlouho, ale nepřišel. Nechápala jsem to. Neuvědomovala jsem si, že bychom si něco provedli, nebo se pohádali. Přemýšlela jsem a šla jsem s pláčem domů. Přes slzy jsem si ani nevšimla, že je ve vsi nějak moc rušno, na tak pozdní hodinu.
 

Došla jsem domů a tam našla celou rodinu v kuchyni. Když jsem se zeptala, co se stalo, konečně mi to vysvětlili. Všechny muže z vesnice odvedli, aby bojovali ve válce. Až po tom jsem si uvědomila, že v kuchyni není náš bratr, ani otec. Jako jediný mužský zástupce zůstal děda, protože co by prý dělali se starými lidmi. Až po chvíli mi došlo, co to znamená, a proč váš pradědeček na naše místo nedorazil.

Když někoho odvedli do války, říkalo se, že už se nevrátí. Zatím se nikdo nevrátil. Všichni ve vsi jsme byli velice smutní a zničení, ale vzájemně jsme se podporovali a pomáhali si, co to šlo. Pomalu jsme pokračovali v životech bez našich milovaných. Smiřovali jsme se s tím, že už je nikdy neuvidíme.

Jaké bylo překvapení a kolik radosti, když se po konci války začali vracet muži do vsi. Někteří byli vážně zranění, jiní ve válce přišli o končetiny nebo oči. I když jsme byli rádi za ostatní, nastala hrozná nejistota a očekávání, jestli se domů vrátí i ti naši. Každým dnem se naděje zmenšovala a smutek rostl.

Až jednoho dne jsme se konečně dočkali. Objevil se náš bratříček i se svým nejlepším kamarádem. Oba byli špinaví a vyhublí, ale byli celí a živí, a to bylo nejdůležitější. Našeho tatínka jsme se ale bohužel nedočkali.

Život plynul dál. Na válku a zlé časy jsme se všichni snažili zapomenout. Oslavili jsme svatbu moji, mého bratra i sestry. Narodila se vaše babička, její sestra a jejich sestřenice a bratranci. Byli jsme šťastní. Bohužel, nebo snad bohudík, jsme nevěděli, že to opět není na dlouho.

Přišla další válka. Nastalo mnohem horší období než u té první. Opět si všechny muže odvedli. Vašeho pradědečka, našeho bratra, i některé mé synovce. Zase jsme zůstaly samy. Musely jsme se starat o děti, které nám doma zůstaly. Obstarávat pro nás všechny jídlo a pokusit se tu strašnou dobu přežít. A hlavně neztratit naději.

Tahle doba pro mě byla mnohem těžší. Byla jsem na všechno sama. Musela jsem se starat o naše dcery, nejen o sebe. Když se válka blížila ke konci a opět se začali objevovat přeživší, čekali jsme s rodinou na své manžele, otce, syny, bratry.

Jednoho rána se objevil náš bratr. Ve válce přišel o nohu a špatně viděl. Nemohli jsme ho ani poznat. Jako by zestárl snad o dvacet let, a ne pouze o těch pár. Přišel s dobrými zprávami. Věděl o některých našich synovcích, že jsou naživu. Jen je museli přepravit rovnou do nemocnic a až budou schopni, snad se vrátí domů. Bohužel přinesl i tu nejhorší a nejbolestnější zprávu. Hlavně pro mě. Můj manžel, váš pradědeček a tatínek vaší babičky, válku nepřežil.

Bratr mi vyprávěl, jak se snažili držet pořád pospolu. A nakonec viděl svého nejlepšího kamaráda i umírat. Nikdy mi nevyprávěl žádné podrobnosti. Jen, že si mám svého muže pamatovat jako hrdinu.“

Holky ani nedutají a mně zase běží mráz po zádech. Jak je tohle možné? Jak se to mohlo někdy skutečně dít? Po každém konci vyprávění si nejdříve myslím, že je to jen příběh. Vzápětí si ale uvědomím, že se to týká mé rodiny. Mých kořenů. A že svým dědečkům a pradědečkům vděčíme za ten život, co žijeme teď. Ty oběti přinesli pro nás. A vždy si připomenu, že to byli, vlastně pořád přeci jsou, naši hrdinové.