Sama (se) sebou

Nasedám do letadla a přemýšlím, jestli jsem opravdu takový blázen, jakým mě většina lidí před odletem nazývala. Sama na dovolenou? Zbláznila ses? A co tam jako budeš dělat? To se jako nebojíš? Vždyť tě tam někdo okrade, znásilní a zamorduje. Samotná ženská, kdo to kdy viděl. Reakce, jak kdybych jela do východního světa nebo na severní pól, a ne na civilizované, slunečné francouzské pobřeží.

Zjišťuji, že mám štěstí na místo v letadle. Jako cestující jednotlivec bych čekala vystrčené místo do uličky, ale právě naopak. Mám pohodlné a schované místo u okýnka. Pro mě v tuto chvíli ideální. Nikdo na mě nemluvte, nikdo po mně nic nechtějte. Můžu se v klidu dívat ze svého soukromého okénka a nechat myšlenky volně plynout. Je osm hodin ráno a každou minutou bychom měli vzlétnout. Slunce už nás oslňuje svými paprsky, ale já už se nemůžu dočkat do nebe. Tam to bude teprve nádhera.

Když už se všichni uklidní, oddychnou a pohodlně usadí po vzlétnutí, opřu se i já do své sedačky a jen se dívám z okna na tu přehlídku mraků. Jako kdyby se mi přišly ukázat ty nejhezčí, co v nebi mají. Plují okolo mě, jak kdybych byla na nebeské přehlídce. Každý je úplně jiný, originální, jako lidé. Také neexistují dva identičtí lidé. Ani dvojčata nejsou nikdy totožná. Mohla bych tuhle jejich cestu sledovat donekonečna. Nemůžu se na ně vynadívat, je to tisíckrát lepší než kdejaká televize nebo divadlo.

Přemýšlím nad svým cílem. Přepadá mě zároveň strach z neznáma i touha po poznání právě toho neznámého a v neposlední řadě těšení. Těším se na to, co mě čeká, ale zároveň mám obavy. Nikdy jsem takhle dlouho a daleko jen sama se sebou nebyla. Sama se sebou a svými myšlenkami. Ty totiž doma nechat nedokážete. Ale já je právě na tuhle svou cestu pozvala sama. Musíme si spolu totiž ujasnit a srovnat spoustu věcí. Uklidit v té mé zmatené a neuklizené hlavě.

Právě tohle je jeden z důvodů, proč jsem se vydala na francouzské pobřeží. Sama jsem byla překvapená, když jsem se jednoho večera, kdy jsem už nevěděla jak dál, usadila do svého oblíbeného křesla s notebookem na klíně a s hrnkem horké čokolády na stolečku hned vedle. Ještě když jsem počítač zapínala, netušila jsem, co budu hledat. Ale když mi náhodně na pozadí vyskočila levandulová pole s kamenným domkem v pozadí, měla jsem jasno. Okamžitě jsem do vyhledávače začala postupně vpisovat slova jako Francie, azurové pobřeží, francouzská riviéra, levandulová pole, francouzské vesnice, francouzské domky, … až jsem se dostala k ubytování. Při hledání jsem si uvědomila, že to byl vlastně vždy můj sen, bydlet v tom typickém domečku, jezdit si ráno na kole pro čerstvé bagety, být obklopená levandulovými poli a na obzoru sledovat moře.

Ani už nevím, jak jsem na to své ubytování přišla, ale měla jsem velké štěstí, protože to bylo přesně jako z těch mých snů. Dokonce má to místo nejpříhodnější jméno, Le Lavandou. Kde jinde bych už měla najít pole levandulí než ve městečku pojmenovaném právě po této voňavé rostlině. Jedna starší paní pronajímá malý domek na svém pozemku, dokonce i s donáškou místních specialit k snídani a s bazénem k dispozici. Dlouho jsem neváhala, abych se nestihla rozmyslet a moc nad tím přemýšlet a paní jsem napsala email. V nabídce bylo uvedeno, že mluví anglicky, takže v komunikaci nebyl problém. Ani jsem nedoufala, že by to vyšlo a takové okouzlující místo bylo ještě volné. Kdyby totiž tohle nevyšlo, silně pochybuji, že bych hledala dál. Nejspíš bych si to rozmyslela, uvědomila si, co za šílený nápad mě to popadlo a nechala to být.

Jenže to tak asi mělo být. Paní měla domeček volný, protože čekala, že jí do něho přijede na celé léto rodina, ale něco jim do toho vlezlo a navštíví ji až déle. Proto zveřejnila tu nabídku k pronájmu a já byla hned první zájemce. Dohodly jsme se dokonce na tři týdny, já hned objednala letenky a už mi nezbývalo nic jiného než to oznámit rodině. A jaké byly jejich reakce, už víme.

A i když mám teď strach, jsem moc ráda, že jsem si ten svůj šílený nápad prosadila. Vlastně jsem si naordinovala sama sobě terapii. Prostě jsem sobecky potřebovala čas jen pro sebe, a v tu chvíli mi bylo jedno, co na to řekne přítel, rodina nebo v práci. Hlavně pevně věřím, že mi ten čas pro sebe pomůže.

Tak moc jsem se ponořila do svých myšlenek, až jsem si málem nevšimla, že už se pod námi rozprostírá klidně nafialovělá Francie a blížíme se k letišti v Nice. Hladké přistání už je jen třešnička na dortu po klidném letu a chvilka, co čekám na zavazadla uteče jako nic. Chytila jsem si taxíka a nechávám se unášet vstříc svému domovu pro následující tři týdny. Projíždíme kouzelnými vesničkami, míjíme rozkvetlá pole, v jednu chvíli dokonce jedeme těsně u moře, a já si připadám jako nějaká herečka ve filmu.

Když dorazíme na místo, okamžitě to poznám, protože dům vypadá přesně jako na fotografiích. Než stačím vystoupit z taxíku, zaplatit a vzít si kufr, už mě zdraví milá postarší dáma. A mně je v tu ránu jasné, že jsem si nemohla vybrat lepší místo na své „myšlenkové prázdniny“. Sice vím, že nebudu mít tohle vysněné místo spojené s veselými vzpomínkami, právě naopak budou protkané uplakanými okamžiky, ale věřím, že mi to tady pomůže a domů se budu vracet s vyčištěnou hlavou a vědět, co dál.

Dokonce se těším na to, až se tu budu procházet mezi levandulemi, čichat jejich vůni, i když se mi navždy spojí s mým nejsmutnějším obdobím, brouzdat se horkým pískem na pláži, prolézat ty malé uličky a ukryté krámky. A to ještě ani netuším, jak moc mi pomůže moje hostitelka. Jak moc máme podobný osud. A i když to nebudou veselé tři týdny, tak moc si potřebuju odpočinout a udělat si pořádek v hlavě, kde mi lítá tolik nezodpovězených otázek. Proč se to stalo zrovna nám? Proč jsem musela potratit? Bylo to nějaké znamení? Byli bychom správní rodiče? Máme být vůbec spolu? Těhotenství jsme ještě neplánovali, nejsme ani svoji. Měla to tedy být pro nás zkouška? A teď máme začít zase znovu a popořádku? Nejdřív svatba a pak děti? Dostali jsme tenhle prostor proto, abychom se měli čas rozmyslet, jestli jsme opravdu tam, kde chceme být a s kým chceme být?

Mám před sebou tři týdny, kdy si srovnám všechny myšlenky, najdu správné odpovědi a domů se vrátím s čistou a jasnou hlavou. Ještě nevím, co za těch 21 dní budu vědět, jak se budu cítit a co budu chtít. Ale jedno vím jistě už teď. Budu zase sama (se) sebou.