Článek je inspirován realitou propojenou s fikcí. Všechny údaje na fotkách jsou smyšlené.
Vzpomínáte si ještě, čím jste chtěli být jako děti? Letušky, popeláři, kosmonauti, doktoři, princezny? Já jsem si odmala vždy nejradši hrála na učitelku. Což odnášela má mladší sestra, protože když chtěla učit ona, vždycky dostala stejnou odpověď. Dnes já, příště ty. A víte, jak to s těmi příště dopadá.
Doma mi říkali, že chci být učitelka, abych mohla všechny sekýrovat 😊 Že to mi jde. Všem poroučet a rozkazovat. Je možné, že to v té době byla i pravda, a moje rozkazy musel snášet můj obětní beránek a imaginární žáci, kteří byli převtěleni do všech plyšáků, co jsme v pokojíčku měly 😊
Později, když jsem byla starší, jsme si se sestrou hrály „na firmu“. Myslím, že jsme se trochu inspirovaly v seriálu Ulice, protože jsme vedly firmu na výrobu dřevěných hraček. No, vedly. Já šéfovala a sestra mi dělala sekretářku 😊 Měly jsme ale vše důkladně vypracované. Vedly jsme si všechny zaměstnance, nabíraly nové, objednávaly materiál na hračky. Nebyly jsme žádní žabaři 😊
Při výběru střední školy ale vyhrála ekonomka, protože na gympl se mi nechtělo. A na peďák jsem stejně nikdy namířeno neměla. Nechtěla jsem být paní učitelkou, která má sice prázdniny, ale taky si musí poradit s ne vždy nejhodnějšími dětmi. A kdyby náhodou, nikdy bych nechtěla učit na základní škole. To už radši střední škola nebo dospělí, ale o tom ještě později.
Když jsem si měla vybrat vysokou školu z tak široké nabídky jaká je k dispozici, brala jsem to vylučovací metodou a opět si vzpomněla na svoje dětské sekýrování 😊 Logicky jsem si vybrala ekonomicky navazující školy a k tomu dvě pedagogické. Nijak extra jsem se na přijímačky nepřipravovala, nechávala jsem to osudu. Ani na jednu pedagogickou mě nevzali. Mělo to tak být? Byl to ten osud? To už se asi nikdy nedozvím.
I když jsem se na vysoké škole věnovala účetnictví, učitelství mě ani tak nepřešlo. Vymýšlela jsem různé způsoby, jak by se to dalo zkombinovat. Účetnictví se dá přeci taky učit. Ať už na zaměřených školách nebo na kurzech pro zájemce o tento obor. Zatím jsem ale tuhle zálibu odložila na později, kdy bych si chtěla udělat i pedagogické minimum, abych to měla kompletní. A jako bonus mě pedagogika s psychologií, hlavně ta dětská, dost zajímá.
A proč jsem učení odložila? Může za to další můj koníček. Psaní. Přiznám se, že o tom jsem nikdy jako o zaměstnání nepřemýšlela. Dobře, možná trochu v pubertě, když jsem četla holčičí časopisy a přišlo mi strašně super být ta redaktorka. Vždyť časopisy jsou přece in a psát a věnovat se módě, to musí být práce snů. Když jsem ale zjistila, že studium žurnalistiky vážně není jen o tlachání v dívčích časopisech, a že investigativní psaní by opravdu nebylo nic pro mě, rychle mě i tohle přešlo.
Opět jsem začala přemýšlet nad psaním až na střední. Vlastně za to můžou slohové práce, které jsme trénovali na maturitu a učitelka, která prohlásila, že je mých prací škoda jen do šuplíku, a že jsou na úrovni, kdy by se klidně mohly objevit v nějakém časopise nebo v novinách. Trochu mě nahlodala, ale protože se blížila maturita a přijímačky, moc velkou pozornost jsem tomu nevěnovala. A pak přišla ekonomicky zaměřená vysoká škola a na nějaké psaní jsem zapomněla.
Postupně jsem ale začala objevovat Instagram a blogy, a nutkání taky něco tvořit a mít něco vlastního se znovu začalo projevovat. Jenže to nebylo jen tak. Trvalo to dost dlouhou dobu odhodlávání se a přemlouvání. Když už jsem nad založením blogu začala hodně uvažovat, byla jsem v posledním ročníku na vysoké škole. Dokončování diplomky, poslední zkoušky, příprava na státnice, do toho ještě brigáda. Na jiné „blbosti“ nezbýval čas. Poslední prázdniny jsem si ještě nechala a nechtěla je trávit s počítačem.
Pak nastalo období hledání si práce, a to mě opět přesvědčilo, že pokud nechci zůstat jen ve svém oboru a věnovat se mu do důchodu, měla bych s tím něco udělat. Nevím, jestli na to byl zrovna nejvhodnější čas, ale založila jsem si blog ve stejném čase, jako jsem nastupovala do své první „oficiální“ práce. Abych to ještě uvedla na pravou míru, celou dobu, co jsem byla „školou povinná“ jsem si totiž myslela, že když pak budu „jen“ chodit do práce, jakého nebudu mít času. Žádné úkoly, seminárky, učení. To bude pohoda. No, nějak mi nedošlo, že v té práci budu ale trávit 8 hodin a spolu s cestou mi zbydou maximálně volné víkendy.
I přesto jsem se do blogu pustila. Chtěla jsem si práci s čísly kompenzovat něčím zaměřeným na jinou mozkovou sféru. A také abych dělala i něco podle svého a pro sebe. Od založení blogu k prvnímu článku uběhla cesta dlouhá asi tři měsíce, ale pak už jsem si řekla kdy jindy než teď. A jakou vhodnější příležitost najít než začátek nového roku.
I když je vám jasné, že po zveřejnění prvního článku nespadnou najednou z nebe tisíce čtenářů, přesně tohle čekáte. Když už jste s velkou slávou vypustili něco do toho velkého internetu a odhalili se. Ale samozřejmě se nedělo vůbec nic. Články četlo pár mých kamarádů a občas se objevovali neznámí čtenáři bůhví odkud.
Spolu s blogem jsem si na jeho podporu založila i stejnojmenný Instagram a Facebook. Na Instagramu se občas objevili noví sledující, na FB jen kamarádi, co reagovali na mou zaslanou pozvánku. Ze začátku jsem měla pocit, že čtenost a čísla rostou. Postupně ale začala stagnovat, až dokonce klesat. A to je právě to, co vám moc nepřidá. Potřebujete nějakou podporu, reakci. I když to děláte převážně pro sebe, přeci jen uvítáte i podporu a zájem od okolí.
V tu dobu je těžké se nevzdávat a pokračovat dál. Napadá vás, proč to děláte, že to nemá cenu, a pro koho to vlastně píšete, když to stejně nikdo nečte. Že se snažíte, jak můžete, vymýšlíte to nejlepší, co dokážete a stejně marně. Mě ale přepadal pocit, že kdybych skončila, nebo se vykašlala na svou nastavenou pravidelnost, že bych zklamala jedině sama sebe. Že bych potom už nedělala nic, co bych chtěla a co by mě bavilo. A že takhle svou budoucnost vážně nezměním. A tak jsem se nevzdala a statečně pokračovala. Hlavně, i když je to někdy časově náročné, mě to baví a chtěla bych psát víc a víc.
Asi po roce nastal zlom. Najednou rostli sledující, zvyšovala se čtenost a já měla ohromnou radost. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani první komentáře a zpětná vazba od čtenářů. Z každého komentáře a zprávy jsem byla nadšená. Tohle je ono! To, co jsem chtěla, pro co jsem to všechno dělala. Nepotřebuju statisíce čtenářů ani sledujících, ale mít malou pevnou základnu, s kterou můžeme diskutovat o tom, co máme společného, a vzájemně se inspirovat a podporovat.
Ale proč vlastně tohle všechno píšu, proč jsem se tak rozepsala? Protože dnes, dnes je TEN den! Ptáte se jaký? Nebudu vás dlouho napínat. Dnes mi v emailu přistála nabídka. Čeho? Od koho? Z jednoho časopisu by měli zájem o napsání tří článků na jimi zadaná témata. Pokud se jim budou líbit a zaujmou čtenáře na internetu, mohli by mi později nabídnout něco víc. Třeba článek nebo povídku do tištěného vydání, a navíc bych dostala honorář. Byl by to první honorář za něco, co mě baví a čemu bych se chtěla věnovat do budoucna naplno!
Ale doufám, že je to jen začátek. Do budoucna bych chtěla do svého života zapojit i doučování, případně nějaké kurzy. Docela by mě bavil kurz finanční gramotnosti, nebo počítačové kurzy pro starší se zaměřením na dnešní virtuální svět, aby lépe rozuměli svým vnoučatům. Hlavně bych chtěla být nezávislá. Sama si regulovat svůj čas, což při hlavním pracovním úvazku moc nejde. Postupně bych si chtěla zkracovat úvazek, až by naplno převažovalo to, co mě baví. V dobrém závidím všem, co si můžou svůj čas řídit sami. Samozřejmě chápu, že to, co vidím, jsou už výsledky té dřiny a odříkání, co museli podstoupit. Že tak snadné to vážně není. Ale ten pocit a volnost po tom, na to se těším.
Jen abyste to celé nepochopili špatně. Moje práce mě baví, i když jsem si po základce nebyla jistá svou volbou, jsem ráda za to, jak jsem zvolila. Ale pro mě není dostačující věnovat se jen číslům, ráda bych tyhle dva světy propojila dohromady. Čísla spolu s jinou sférou mozkovou, tou kreativní, přemýšlející a vymýšlející. Nechci se úplně vzdát ani jednoho, ráda bych své znalosti předávala dál a věnovala se tomu, co mě baví a naplňuje. Protože, i když to zní jako ohrané klišé, je to vážně to nejdůležitější.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)