Milý deníčku,
čusbus deníku, musím ti něco svěřit. Že neuhodneš co? Jsem zamilovaná, lalala. To bys neuhod, co? A víš, kdo to je? No jasně, že nevíš. On je prostě úžasnej. Seznámili jsme se na diskotéce. Vím, moc originální to není, ale to není zas tak důležitý. Případně si do budoucna můžeme vymyslet nějaký zajímavější příběh pro lidi, až to třeba budeme vyprávět na naší svatbě. Jú, to by bylo úplně skvělý. Já bych měla super sexy smetanový šaty. Žádný s tou širokou sukní, jo, nechci být na vlastní svatbě za dort. Vyčesanej nějakej super cool účes. A samozřejmě super vysoký lodičky od Loboutina, nebo jak se to píše. Vždyť víš, ty mě chápeš.
čusbus deníku, musím ti něco svěřit. Že neuhodneš co? Jsem zamilovaná, lalala. To bys neuhod, co? A víš, kdo to je? No jasně, že nevíš. On je prostě úžasnej. Seznámili jsme se na diskotéce. Vím, moc originální to není, ale to není zas tak důležitý. Případně si do budoucna můžeme vymyslet nějaký zajímavější příběh pro lidi, až to třeba budeme vyprávět na naší svatbě. Jú, to by bylo úplně skvělý. Já bych měla super sexy smetanový šaty. Žádný s tou širokou sukní, jo, nechci být na vlastní svatbě za dort. Vyčesanej nějakej super cool účes. A samozřejmě super vysoký lodičky od Loboutina, nebo jak se to píše. Vždyť víš, ty mě chápeš.
A on? On by měl super in modrý oblek, nebo možná jen kalhoty, jak se teď nosí. Jo, a kšandy. Určitě kšandy. Ty jsou teď strašně moderní na svatbách. A možná bychom mohli stát při obřadě naboso, to je teď taky dost cool. No, ale to bych vlastně nemohla mít ty lodičky od Loubotina. Tak to ne. Budeme mít boty. Jo, a musí to být někde na statku. Jako ale bez zvířat, chápeme se. Všude hromada kytek, polštářů. Takový jako boho, víš. Jo a taky ty lapače snů. A podtácky pod vázy z těch stromů. A hlavně nahatej dort, na ten bych málem zapomněla.
Ale abych se teda vrátila zpět k tomu, co jsem ti dnes chtěla svěřit. Jmenuje se Marek, ale všichni mu stejně říkají Máro. Mně se to teda moc nelíbí, zní to jako „Máro, káro“, ale co už s tím nadělám. Alespoň mu tak neříkám. Já mám pro něj úplně jiný pojmenování. Ale toho tě radši ušetřím, ještě by ses začal červenat, hihi.
A teda na tý diskotéce jsme se seznámili minulý týden, ale prostě mi přijde, jako kdybychom se znali věky. Víš, jak se to říká. Prostě si strašně rozumíme, nemáme ty trapný chvíle ticha. A všechno je prostě super a zalitý sluncem. Doma se mi smějou, že mám růžový brejle. Ale to teda není pravda. Však já vidím všechno naprosto jasně. Nejsem přece nějaká naivní puboška.
Jo, a co jsem ti ještě neřekla. Je bohatej. Jako hodně bohatej. Ale pro to s ním samozřejmě nejsem. Prostě jsem se zamilovala na první pohled. Asi to byl osud. Na tu diskotéku se mi ani nechtělo, přemluvila mě kámoška. A teď si ze mě dělá srandu, že jí to dlužím, a že ji na tý naší svatbě musím zmínit. Jako, že za to, že jsme se seznámili, vděčím jí.
Marek na mě každej den čeká před školou s tím svým fárem, ve značkách se nevyznám, ale je to červený sporťák – kabrio, a vždycky má pro mě kytku. Ale jako ne nějaký koště, prostě pořádnej pugét. Už mám doma hotový květinářství. Mámě se to nějak nezdá. Prý by se s ním chtěla seznámit. Ale mně se do toho moc nechce. Dokážu si představit ty její řeči. „Proboha, Domčo, kolik mu je? Vždyť je pro tebe starej. Mohl by ti dělat tátu.“ Zase by přeháněla, vždyť je mu jen něco málo přes 30. A mně bude na podzim už 17.
Jé, zrovna mi volá. Tak pa, příště.
O 10 dní později
Milý deníčku,
ten kretén, ten debil, ten idiot!!! Ani na jméno mu nemůžu přijít. Ale nehodlám se kvůli němu učit sprostý výrazy. Co si o sobě jako myslí? Víš, co mi udělal? Podvedl. On MĚ! podvedl. Jak si to mohl dovolit. Co si o sobě jako myslí, kretén jeden.
Myslí si, že si může všechno a všechny koupit. Ať si ty kytky, drahý dárky, šperky, šaty, boty a kabelky strčí třeba za klobouk. Nic od něj doma nechci. Všechno sbalím a zítra mu to hodím před dům. Stejně to nebyl můj vkus, co mi kupoval. Bych se snad měla oblíkat jak nějaká čtyřicetiletá panička v domácnosti? To určitě.
A ten 15 letej věkovej rozdíl? Tss. Takový dědek. Nechápu, co jsem na něm mohla vidět. A o čem jsme si vůbec povídali? Už si ani nevzpomínám. Dyk by mohl být skoro můj táta. No, jo, mamka měla zase pravdu, ale to jí teda určitě přiznávat nebudu.
A co mi vlastně udělal? Jednou jsem končila dřív a zapomněla mu to napsat. A když jsem procházela kolem gymplu, na někoho tam čekal. Schovala jsem se a byla zvědavá, co tam dělá, když moje obchodka je o kus dál. A najednou jsem ji viděla. Taková fuchtle! A jak se nesla. Kdyby aspoň čekal na nějakou studentku. Ale tahle? Určitě jí musí táhnout už na 40, taková bába. Co na ni jako vidí?
Jak mohl MĚ nahradit jí? Proboha! A co si ona myslí? Jak dlouho s ní asi vydrží? Není na takhle starý ženský, vždyť chodil se mnou. To by asi oba koukali, kdybych vylezla z křoví a něco jim pověděla. Mohla bych třeba hrát jeho dceru. To by jí asi spadla brada.
Už jsem chtěla vyběhnout, ale zarazila jsem se. Takový vůl mi za to přeci nestojí. A jak velkej vůl to je, na to ona stejně beztak brzo přijde sama. Tak proč bych jí měla pomáhat a usnadňovat jí to.
Když mi večer volal, nebrala jsem mu to. Takových zpráv, co mi napsal. Prý co se se mnou děje, a jestli jsem v pořádku? Co mu je do toho! Proč se vůbec zajímá. To si jako myslel, že domů do kuchyně bude mít jednu a na parádu a chlubení tu druhou? Blázen.
Ale co teď budu dělat? S kým budu chodit do kina? Kdo mě bude zvát do luxusních restaurací, vozit mě ze školy, nosit kytky a kupovat drahý dárky?
A víš co, deníčku? Možná by nebylo špatný ten luxus zase vystřídat za zakouřený diskotéky s holkama, a randění se stejně starýma klukama. I když to radši ne, musí být aspoň o trochu starší. Co bych si se stejně starýma asi povídala? V jakým jsou levelu v těch jejich stupidních hrách?
Ale abych se teda vrátila zpět k tomu, co jsem ti dnes chtěla svěřit. Jmenuje se Marek, ale všichni mu stejně říkají Máro. Mně se to teda moc nelíbí, zní to jako „Máro, káro“, ale co už s tím nadělám. Alespoň mu tak neříkám. Já mám pro něj úplně jiný pojmenování. Ale toho tě radši ušetřím, ještě by ses začal červenat, hihi.
A teda na tý diskotéce jsme se seznámili minulý týden, ale prostě mi přijde, jako kdybychom se znali věky. Víš, jak se to říká. Prostě si strašně rozumíme, nemáme ty trapný chvíle ticha. A všechno je prostě super a zalitý sluncem. Doma se mi smějou, že mám růžový brejle. Ale to teda není pravda. Však já vidím všechno naprosto jasně. Nejsem přece nějaká naivní puboška.
Jo, a co jsem ti ještě neřekla. Je bohatej. Jako hodně bohatej. Ale pro to s ním samozřejmě nejsem. Prostě jsem se zamilovala na první pohled. Asi to byl osud. Na tu diskotéku se mi ani nechtělo, přemluvila mě kámoška. A teď si ze mě dělá srandu, že jí to dlužím, a že ji na tý naší svatbě musím zmínit. Jako, že za to, že jsme se seznámili, vděčím jí.
Marek na mě každej den čeká před školou s tím svým fárem, ve značkách se nevyznám, ale je to červený sporťák – kabrio, a vždycky má pro mě kytku. Ale jako ne nějaký koště, prostě pořádnej pugét. Už mám doma hotový květinářství. Mámě se to nějak nezdá. Prý by se s ním chtěla seznámit. Ale mně se do toho moc nechce. Dokážu si představit ty její řeči. „Proboha, Domčo, kolik mu je? Vždyť je pro tebe starej. Mohl by ti dělat tátu.“ Zase by přeháněla, vždyť je mu jen něco málo přes 30. A mně bude na podzim už 17.
Jé, zrovna mi volá. Tak pa, příště.
O 10 dní později
Milý deníčku,
ten kretén, ten debil, ten idiot!!! Ani na jméno mu nemůžu přijít. Ale nehodlám se kvůli němu učit sprostý výrazy. Co si o sobě jako myslí? Víš, co mi udělal? Podvedl. On MĚ! podvedl. Jak si to mohl dovolit. Co si o sobě jako myslí, kretén jeden.
Myslí si, že si může všechno a všechny koupit. Ať si ty kytky, drahý dárky, šperky, šaty, boty a kabelky strčí třeba za klobouk. Nic od něj doma nechci. Všechno sbalím a zítra mu to hodím před dům. Stejně to nebyl můj vkus, co mi kupoval. Bych se snad měla oblíkat jak nějaká čtyřicetiletá panička v domácnosti? To určitě.
A ten 15 letej věkovej rozdíl? Tss. Takový dědek. Nechápu, co jsem na něm mohla vidět. A o čem jsme si vůbec povídali? Už si ani nevzpomínám. Dyk by mohl být skoro můj táta. No, jo, mamka měla zase pravdu, ale to jí teda určitě přiznávat nebudu.
A co mi vlastně udělal? Jednou jsem končila dřív a zapomněla mu to napsat. A když jsem procházela kolem gymplu, na někoho tam čekal. Schovala jsem se a byla zvědavá, co tam dělá, když moje obchodka je o kus dál. A najednou jsem ji viděla. Taková fuchtle! A jak se nesla. Kdyby aspoň čekal na nějakou studentku. Ale tahle? Určitě jí musí táhnout už na 40, taková bába. Co na ni jako vidí?
Jak mohl MĚ nahradit jí? Proboha! A co si ona myslí? Jak dlouho s ní asi vydrží? Není na takhle starý ženský, vždyť chodil se mnou. To by asi oba koukali, kdybych vylezla z křoví a něco jim pověděla. Mohla bych třeba hrát jeho dceru. To by jí asi spadla brada.
Už jsem chtěla vyběhnout, ale zarazila jsem se. Takový vůl mi za to přeci nestojí. A jak velkej vůl to je, na to ona stejně beztak brzo přijde sama. Tak proč bych jí měla pomáhat a usnadňovat jí to.
Když mi večer volal, nebrala jsem mu to. Takových zpráv, co mi napsal. Prý co se se mnou děje, a jestli jsem v pořádku? Co mu je do toho! Proč se vůbec zajímá. To si jako myslel, že domů do kuchyně bude mít jednu a na parádu a chlubení tu druhou? Blázen.
Ale co teď budu dělat? S kým budu chodit do kina? Kdo mě bude zvát do luxusních restaurací, vozit mě ze školy, nosit kytky a kupovat drahý dárky?
A víš co, deníčku? Možná by nebylo špatný ten luxus zase vystřídat za zakouřený diskotéky s holkama, a randění se stejně starýma klukama. I když to radši ne, musí být aspoň o trochu starší. Co bych si se stejně starýma asi povídala? V jakým jsou levelu v těch jejich stupidních hrách?
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)