Moře nebo hory?

Určitě jste už někdy četli, nebo jste byli dokonce přímo tázáni při nějaké anketě, zda máte radši moře nebo hory. Často jsou takové otázky „buď to nebo to“ součástí nějakých kvízů nebo souhrnu otázek, které mají za cíl, více daného člověka poznat. Já jsem na tento výběr dlouho odpovídala „moře“. Proč? Sama nevím. Asi mi přišlo, že to tak má být. Že je to žádanější. Častější. Prostě víc in. Že tak odpovídají „všichni“. Když jsem se nad tou volbou ale postupně začala více zamýšlet, už mi odpověď tak jasná nebyla. Přeci nebudu odpovídat moře, jen pro to, že to tak dělají ostatní. Jak to vlastně opravdu cítím já?

S klidným svědomím můžu říct, že kdybyste mě chtěli někam pozvat, nepohrdnu ani jedním 😊 Ale přesto, horami byste mi udělali mnohem větší radost. A jak jsem tedy na tuhle otázku našla odpověď? Už odmalička jsme každý rok jezdili na hory, v zimě, lyžovat. Hory pro mě zkrátka znamenaly sníh, vleky, lyžařská střediska, boby, procházky ve sněhu. Nic víc. Naopak k moři jsem se poprvé podívala, když mi bylo tak 10 let. A moře byla sláva. Podívejte, už vidíme moře. Jsme u moře, musíme se v něm, co nejvíce koupat. To nevadí, že je dnes studenější, jsme tu poslední den, tak do něj naposledy ještě vlezeme.

Hory jsou pro nás, vnitrozemce, samozřejmě mnohem dostupnější než moře. Takže moře, to je už výprava a vzácnost. Jenže, když jsem začala hory navštěvovat v létě, něco ve mně se pomalu začalo měnit. Hory mě začaly neskutečně přitahovat a vábit. Sama nedokážu říct čím, protože nejsem žádná typická horalka, a při prvním větším stoupání už toho mám plné zuby a jsem vděčná za rovinaté Polabí. Třeba si nedokážu představit, že bych ty kopce na horách měla ještě vyšlapávat na kole, jako hodně nadšenců, kteří se tu dají potkat.

Zkrátka pro mě mají hory nepopsatelné kouzlo. Asi je to hlavně tou přírodou. Jak je všude krásně zeleno a klid. A při troše štěstí si připadáte, že jste na tom vrcholu, tak blízko nebi, úplně sami. Snadno se můžete ztratit sami se sebou. Přírodu jsem ale taky takhle nevnímala odjakživa, nějak jsem k tomu asi musela dospět. Možná za to i trochu může pětileté dojíždění do Prahy. V přecpaném autobuse, kde si kolikrát nemůžete ani stoupnout na obě vlastní nohy, si nějak víc začnete vážit míst, kde máte kolem sebe spoustu místa, prázdna a prostoru. Prostě a jednoduše ráda využiju každou příležitost, kdy na hory můžu vyrazit. A je jedno jestli v zimě nebo v létě, a jestli celý den brázdím sjezdovky, lezu do kopců, nebo chodím na nenáročné procházky.

Aby to ale nebylo až tak jednostranné a nepůsobilo to jako, že jsem moře naprosto zavrhla. Samozřejmě i to má svoje kouzlo. Ale když si představím moře, jako opravdu jen tu „louži vody“, nic moc mě k němu netáhne. Odmalička nejsem milovníkem vody. Vysprchovat se a jdeš. Klidně se přiznám, že ve svých 25 letech jsem ještě nikdy neležela naložená po krk ve vaně, jak to má dost lidí rádo. Jakože relax ve vaně, a tak. Tohle pro mě relax vážně není. Já jsem naprosto suchozemský živočich a vody se vyhnu, kde to jde.

(Píšu tady u otevřeného okna a někdo si venku pustil Dlouhou noc 😀 Vždycky mi to připomene diskotéky na škole v přírodě 😊 ) Takže nějaká hromadná akce v aquaparku je pro mě vážně horor. Bohatě mi tam stačí zavítat jednou do roka, a vodu snáším zásadně jen pod bradu, a všechny, co vodu cákaj na kilometry daleko, bych nejradši vynesla v zubech 😀 Moře je pro mě maximum, do rybníka by mě už vůbec nikdo nedostal 😀

Takže představa, jak se koupu uprostřed širého oceánu, nebo jen rybníka, mě vážně vůbec neláká, spíš z toho mám fóbii. Nesnáším totiž vodu, kde nevidím na dno a kam šlapu. Postupem času jsem se teda smířila s tím, že občas v moři něco malého proplave a že mě to nemíní sežrat, a že žraloka pár metrů od břehu asi vážně nepotkám, ale stejně tohle ráchání ve vodě není nic pro mě. Klidně se svezu na lodi, to zas jo, nemám fóbii, že bych se k vodě vůbec nepřiblížila. I když přecházet most přes vodu pro mě taky není dvakrát příjemný.

V případě, že budu brát moře jen jako vodu a prostor ke koupání, nijak mě to neláká. Ale když to vezmu jako celek, je to o něčem jiném. Dovolená u moře. Pod tím si představím vše jako celek, kde je moře jen jednou částí. Zahrnuje to také cestu, ať už autem nebo letadlem, oboje mám moc ráda. Přípravy jsou také důležité, a kolikrát spolu s těšením mají mnohem vzrušivější nádech než pak samotná dovolená. A pak tu jsou samozřejmě další neméně důležité součásti jako je jídlo, procházky při pobřeží, slunění se na pláži, čtení při šumění moře, západy.

A co já obzvlášť ráda, snadný výběr oblečení, kdy nemusíte řešit, jestli je to venku ještě na šaty nebo už na kalhoty. Stejně tak jsem na dovolené nemusela řešit vlasy a líčení. A upřímně to pro mě bylo velice osvobozující. Když to tedy vezmu jako celek, ani moře bych se nerada vzdávala. I když pro mě ideální představa dovolené u moře, je asi francouzský venkov, kde bych mohla odpočívat a číst u soukromého bazénu mezi vinicemi, a občas si udělat výlet i k tomu moři. Vykoupat se a projít se po pláži.

Abych to tedy shrnula. Kdybych si měla vybrat mezi horami a mořem, že to druhé už v životě neuvidím, nedokázala bych zvolit. Líbí se mi právě to, že máme tu možnost výběru. Že v dnešní době není problém jet v zimě k moři, a naopak v létě na hory. Že si můžu vybrat, jestli se v moři budu koupat nebo se jen slunit, jestli na horách budu lyžovat nebo chodit na túry. Že si zkrátka můžu sama vybrat činnosti, propojit si je, spojit, a není každé místo předem určené k té konkrétní činnosti. A jak je nádherně na horách v létě i v zimě, věřím, že i moře má svoje kouzlo v zimě, jen jsem ho zatím ještě neměla možnost objevit. Ale i na to se těším, až budu mít tu příležitost, procházet se po plážích v chladném, sychravém větru se slanou příchutí.

Podělte se o to, jak to máte vy. Dáváte přednost horám nebo moři? Nebo to máte striktně rozdělené, v létě moře, v zimě hory? Nebo to taky volíte tak, na co máte zrovna chuť a náladu?