To se nemělo stát

,,Vypadni!“ zařve na mě otec. Co si, sakra, jako už myslí? ,,Feťáka tady živit nebudu!“ Já a feťák? Kde na to zase přišel. Stejně mi přijde, že mu poslední dobou začíná hrabat. Nechápu, co na něm tenkrát mohla máma vidět. Babička mi vyprávěla, že ji prostě zbouchnul, ale byl dost slušnej na to, aby si ji i vzal a postaral se o nás. Nikdo se ho o to neprosil. Jakej je tohle život? Bez něj by nám bylo mnohem líp. ,,Tys neslyšel? To seš ještě tady?“ Podívám se, co na to máma. Samozřejmě. Zase nic, jako vždycky. Před ním si nikdy netroufne mě bránit, ale jen co odejde, ještě se za něj omlouvá, že to tak nemyslel. Jasně. Už 18 let to takhle nemyslí.

Radši se seberu, popadnu klíče od auta a trochu prudce zavřu dveře. Než vyjdu ven, ještě slyším, jak nadává, že mu nemám mlátit s jeho dveřma, že já jsem tady na to nedřel. Uznávám, barák máme pěknej a nikdy jsme nestřádali. Ale k čemu zlatou klec, když uvnitř vládne despota.

Klidím se. Ještě by ho mohlo klepnout. A na svědomí ho já fakt mít nechci. Nasednu do svýho auta, který jsem dostal k osmnáctinám. Stejně mi ho koupil jen pro to, aby ho lidi nepomluvili a měl se čím vytahovat. Jakej je skvělej tatínek, auto synáčkovi koupil. Stejnak si šetřím na vlastní, žádný milodary od něj nechci.

Vyjedu na silnici a přemýšlím, kam vyrazím. Původně jsem chtěl jet na moje tajný místo, ale strašně se rozpršelo. Asi se chvíli projedu a pak se stavím u Kristýnky. U tý vždycky najdu klid a pochopení.

Pořád mi ale nejde do hlavy, jak na to otec přišel. Řval něco o mým batohu a pytlíku s bílým práškem. A že jestli si myslím, že je blbej, že nepozná, co to je. I kdybych byl sebeblbější já, myslí si, že bych si něco takovýho nechával v batohu? Nejspíš mi to tam někdo musel omylem hodit. Nebo bych věřil, že i naschvál. Už nevědí, kam by to schovávali.

Hlavně ale já v ničem nejedu a nikdy jsem nejel. Jo, párkrát jsem si s kamarádama zakouřil, opil se, ale drogy nikdy. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale co si pamatuju, tak mi přijdou drogy jako něco odpornýho. A těma, co je berou, pohrdám.

Bohužel jich znám víc než dost. U nás na škole není moc lidí, co by bylo čistejch. Na učňáku se v drogách jede ve velkým. Policajti vždycky udělaj šťáru, pár lidí se vyhodí, ale jede se dál.

Proto si otec asi myslí, že když chodím na učňák, musím být stejný jako oni. Háže mě s nima do jednoho pytle. Jenže já si učňák vybral sám, dobrovolně. Mým snem totiž je, založit si vlastní stavební firmu. Proto jsem šel na zedníka. Chci tomu rozumět od základů. V budoucnu mám v plánu si dodělat i maturitu. Ale o mým snu nikdo neví, jen Týnka. S tou si říkáme všechno. Chceme si sny plnit spolu.

A já chci být schopný se jednou postarat o svou rodinu, abychom se měli dobře. Hlavně ale nikdy nechci být jako on. Já budu svoje děti poslouchat, naslouchat jejich snům, věřit jim a podporovat je.

Jedu dál, ani nevím kam. Rozpršelo se ještě víc, už skoro ani nevidím před sebe. Radši už pojedu nejbližší cestou ke Kristýnce. U tý se můžu vypovídat. Spolu vymyslíme, co bude dál.

Co to, sakra, je? Vidím, jak se ke mně blíží světla velkou rychlostí. To je auto? Vždyť se ty světla nějak divněj míhaj, jako by se přibližovaly, pak ale zas zmizí. V poslední chvíli strhnu volant, ve snaze vyhnout se tomu bláznovi, kterej asi neví, kde má svůj pruh.

Prásk! Světlo. Hodně světla přede mnou. Budu snad slepej. To mi musí vypálit oči. Rána. Bolest. Co se, sakra, děje? V posledním momentu mi ještě probleskne hlavou, že ať se stalo cokoliv, já budu bojovat ze všech svých sil. Já se nevzdám. Nikdy se nevzdám svých snů.

A pak… už jen tma.

Někdo zvoní. Běžím otevřít v naději, že se vrací David, který si při tom rychlém odchodu zapomněl klíče. Kdo jiný by taky asi chodil na návštěvu ve dvě ráno.

,,Dobrý večer. Policie České republiky. Jste matka Davida Lesného?“ Proboha, co se stalo, proč přišla policie? A kde je David? ,,Ano, jsem. Co se stalo? Kde ho máte? Je v pořádku?“ ,,Paní Lesná,“ začne mluvit ta žena v uniformě, ,,váš syn měl autonehodu. Narazilo do něho protijedoucí auto, které dostalo smyk. Zatím je v kómatu. Lékaři očekávají, že se brzy probudí, ale neví, zda bude chodit.“

,,Cože? To nemůže být pravda. Museli jste se splést. To určitě nebyl náš David.“ Vtom koutkem oka zahlédnu, že přišel i manžel. Policista se ho ptá na podrobnosti ohledně auta. Všechno sedí.

,,Panebože, ne, to se nemělo stát. Za všechno můžeš ty! Zabils mi syna!“ šíleně začnu řvát na manžela. ,,No tak, klid. Všechno bude dobrý, v pořádku. On se uzdraví. Je přeci silný po mně.“ ,,Jak tohle můžeš říct? Jak můžeš být, tak v klidu? Ale tebe stejně nikdy nezajímal. Vždyť tys ho jen sekýroval, pořád shazoval, všechno mu zakazoval. Ani ta jeho škola ti nebyla dost dobrá.“

,,Ale to přeci není pravda. Jen jsem chtěl, aby z mého syna vyrostl pořádný, slušný člověk. Aby z něho nebyl povaleč a grázl.“ ,,Tak to můžeš být naprosto v klidu. Už ti nebude kazit tvou výsostnou pověst. Není totiž tvůj!“

Zajímají mě vaše názory. Jak to na vás působí? Jak myslíte, že to dopadlo? Jak jste to celé pochopili? Děkuju.