Milý deníčku, bude to stejné?

Milý deníčku,

pamatuješ si, jak jsem ti před třemi týdny psala, že mám strach? Bála jsem se nástupu na střední školu. Nová škola, noví spolužáci, učitelé, prostředí, prostě všechno. Největší strach jsem ale měla z nových lidí. Jak mě přijmou, jestli se se mnou vůbec budou bavit. A hlavně, aby to ze mě nějak nevycítili, a neskončilo to jako předposlední rok na základce. Už víš, že mě šikanovaly starší holky. Nechápu a nikdy asi nepochopím, co jsem jim udělala. Vždyť já si jich nikdy nevšímala. Byly mi úplně ukradený.

Mohly za to ty společný tělocviky. Na druhém stupni totiž byly na tělocvik vždy spojeny dva ročníky dohromady. Když jsem byla v osmé třídě a měly jsme tělocvik s deváťačkama, tak to všechno začalo. Nerozumím tomu, proč si vybraly zrovna mě? Vycítily, že jsem nejslabší článek? Ale já se tak necítila. Alespoň ne předtím. Naštěstí mě nikdy nešikanovaly fyzicky, jen tak štěkaly zpovzdálí. Ale psychické týrání je kolikrát mnohem horší než to fyzické.

Začaly tím, že se mi vždy, když jsme se společně převlékaly na tělocvik v jedné šatně, smály za to, co mám na sobě. „Ježiš, ty nosíš košilku?“ „Co to máš za kalhotky? Snad nejsou ještě s obrázkama?“ „Co to má zas za hrozný svetr?“ Hihi, haha. „Viděly jsme tě, že sedíš v autě vzadu jako dítě. A proč jako, když už můžeš sedět vepředu.“ Panebože, co jim je do toho. Můžu si snad sedět, kde chci. Hlavně to nejvíc sedělo od sociálně slabejch holek, který byly vůbec rády, že kdy v nějakým autě vůbec seděly. Pokračovalo to tím, že jsem vždy, když jsme se vrátily z tělocvičny, nemohla něco najít. Důmyslně schovaná bota. Jinde převěšená mikina.

Asi byla chyba, že jsem na to hned neupozornila učitelku. Jenže si nejsem jistá, že konkrétně ta naše by s tím zrovna něco udělala. Pak ale přidaly a začaly napadat i jednu moji spolužačku. Tam to ale neskončilo jen u slov. V tomto případě už lítaly i facky. To už nám všem holkám ze třídy přišlo dost přes čáru, a šly jsme to nahlásit učitelce. Nakonec jim nějak asi domluvila a ony, alespoň veřejně, daly pokoj. Ale předtím braly tý spolužačce i její věci. Třeba pití z tašky nebo čepici z hlavy, a začaly si s tím mezi sebou házet, a samozřejmě jí to nechtěly vrátit zpátky.

Proto jsem se tak bála toho, že by se to na střední mohlo opakovat. Ale já to znovu prožít nechtěla. Nechtěla jsem ráno vstávat s hrůzou, že dnes zase máme tělocvik. Nechtěla jsem stát hodiny před skříní a vybírat oblečení podle toho, kterému by se nemusely vysmívat. I když teď už vím, že to, co jsem měla na sobě bylo úplně vedlejší. Vysmívaly by se i tomu nejmodernějšímu modelu. Nechtěla jsem se strachem čekat, kdo do mě „omylem“ při nějaké hře strčí. Vybudovala jsem si tím fóbii z hraní skupinových sportovních her.

Možná i ony byly částečně zodpovědný za to, že jsem se tolik pozorovala, tak hlídala. Jestli nemám náhodou nějaký vlas nakřivo, někde mi nečouhá něco, co nemá. Nemám něco na obličeji, nebo na sobě. Absolutně jsem v tu dobu ztratila nějaký pocit svobody pohybu a slova. Dlouho jsem rozvažovala každý pohyb a slovo, než jsem ho uskutečnila a řekla. A to mi dělá problémy doteď. Trvá mi, než seberu odvahu něco sama říct, vyjádřit svůj názor, protože se bojím, že se mi za něj někdo vysměje, nebo mě zkrátka ztrapní před ostatníma.

Hlavně jsem se bála toho, že kdyby to stejné nastalo nanovo na střední škole, jestli bych měla odvahu to vzdát a přejít jinam. Jestli bych to dokázala. Nejsem totiž zvyklá od něčeho odcházet. Netuším, jestli bych to dokázala všechno říct doma i ve škole, jestli bych zvládla veřejné vyšetřování a upozornění na mou osobu. Případně úplný odchod a znovu začínat někde jinde. Zase znova. Noví lidé, prostředí, učitelé. Toho jsem se nejvíc bála, že když to přijde znovu, jestli bych si vůbec uměla přiznat, že za to nemůžu já, že to není mnou. Že se to dá řešit, že to nemusím nechat takhle být.

Naštěstí ale, a teď klepu do všeho dřevěného, co mám při ruce, se nic takového nestalo. Jasně, je to teprve tři týdny, co jsem na střední škole, ale myslím si, že kdyby někdo chtěl s šikanováním začít, nepotřebuje čekat. Škola se mi zatím dost líbí, je čerstvě moderně zrekonstruovaná. Učitelé tu jsou asi jako každý jiný, někteří jsou fajn, jiní občas prudí. Ale zatím jsem si nevšimla, že by si některý na někoho zasedl, nebo byl vyložené zlý a nepříjemný. Předměty mě taky zatím baví a zajímají.

A spolužáci? Musím přiznat, že jsem stále ještě příjemně překvapená z jejich chování. Jako kdyby jen tím přestupem ze základky na střední školu, tak nějak zvážněli a dospěli. Nebo tak na mě alespoň působí lidi z mé třídy. Třeba se takhle rozumně chovali i na základce, já můžu bohužel porovnávat jenom s mými bývalými spolužáky. A za co jsem nejvíc ráda, že si stejnou školu jako já, nikdo od nás nevybral. To jsem si přála nejvíc. Abych mohla začínat sama, s čistým štítem, a nikdo tu o mně a mé minulosti nic nevěděl.