Přijet, nepřijet?

Dneska je tak krásně, nebe bez mráčků, obloha čistá, jako by ji někdo právě celou vymetl. Toho by chtělo využít. Je pátek, konečně mám po škole. To by chtělo oslavit pohybem na čerstvém vzduchu. Mohl bych se jít proběhnout, nebo vyjet na kole, nebo radši na bruslích, anebo s sebou vzít našeho Timmyho. Je to sice pěkný blázen, ale když jsem ho dostal k narozeninám, byla to psí láska a přátelství na první pohlazení. Ještě uvidím, jak se rozhodnu, ale možná…

Jau! Co to bylo? Jsem celý? Proč sedím na zemi? Co se stalo? Kde se tu vzala? „Seš normální? To nemůžeš dávat pozor? Myslíš si snad, že ti patří celý chodník? Podívej, jak vypadám, roztrhla jsem si nové punčochy! No paráda, a mám odřené koleno. A ta sukně! Celá špinavá. Jediná kaluž v celé ulici.“

„Já, …, promiň, neviděl jsem tě.“ „To jsem si všimla, asi ani neslyšel, když máš uši zacpaný sluchátkama s nějakou příšernou a hlasitou hudbou. To se nemůžeš dívat před sebe? Lítáš snad někde v oblacích, že si jen tak vylítneš zpoza rohu a smeteš mě?“ „Promiň, neslyšel jsem tě. Vlastně ani neviděl, za tenhle roh není vidět.“ „Tak máš dávat prostě pozor. Podívej se na mě! Ježiš, a kabelka vysypaná. No, super.“

„Pomůžu ti. Na, tady máš ještě sešit. Ale, no, je trochu…“ „Trochu? Ten je celý na vyhození. Dá se ždímat.“ „Promiň.“ „Ale, tak je to jen dějepis.“ Vlastně je docela hezká, když se takhle usmívá a nepouští zrovna hrůzu. „Myslíš, že… no, myslel jsem, že… prostě nešla bys, jako omluvu, se mnou třeba na zmrzlinu?“ „Jako omluvu? Zmrzlinu?“ Asi to byl špatný nápad, teď mi ještě vynadá, jestli jsme ve školce, že ji zvu na zmrzlinu, místo na kafe, přinejhorším na panáka.

„Proč ne. Zmrzlinu si dám moc ráda, vlastně jsem ji letos ještě neměla.“ Uf. „Fajn, tak třeba v pět u fontány na kolonádě?“ „Dobře, ale pod jednou podmínkou.“ To jsem zvědavý, co to bude. Doufám, že si na mě nevymyslí nějakou pitomost, nebo, že přijde s kamarádkou. „Musíš tam být včas.“ „Dobře, budu.“ „To ale ještě nebylo všechno.“ Aha, už jsem si myslel, jak mi to prošlo hladce. „Takže včas, a musíš přijet i nepřijet.“ Přijet i nepřijet? „Tak zatím!“ Super, ona odešla, a já nevím, co chce a vlastně ani jak se jmenuje. To jsem zvědavý, co asi vymyslím.

Sakra, už je půl pátý. Nejvyšší čas vyrazit. Asi jsem se nějak moc dlouho šlechtil. A taky mi dala zabrat ta její podmínka. No, snad jsem tu hádanku vyřešil. Tak jedem, vlastně nejedem. Tak, je za pět pět, u fontány taky jsem, a krásná sražená neznámá nikde. Ty holky! Hlavně, že já mám přijet včas. Jé, není tamhle ona? Zrovna bijou přesně pět. A zdá se, že jsem uhodl správně. Taky totiž přijíždí, nepřijíždí na koloběžce.

Ilustrace: @market.a.rt