Bez tebe

Teď jsme tu měli být spolu. Tak dlouho jsme se na tuhle chvíli těšili. A zatím? Co si počneme? Samy? Bez tebe?

„Ještě tu noční košili a vyplněné papíry, plíny, a nabíječku!“ naviguju ségru po bytě, kde má co přihodit do tašky. Ještě je brzy. Máme čas. Vždyť mám termín až za 14 dní. Musíme počkat. Nemůžu teď rodit. To nejde. Martin se ještě nevrátil. Slíbil mi, že přijede týden před termínem. Chtěl být u porodu. Nechtěl si tyhle okamžiky nechat ujít. Teď se ale obávám, že to nestihne. Že tam se mnou nebude. A kdo teda? Kdo jiný? To tam budu sama? Jak to ale zvládnu? Sama to nezvládnu. Na všechno jsme vždycky byli dva. I když je pravda, že ne poslední dobou. Teď už je dlouho pryč. Ale slíbil to. Že si nenechá ujít narození své prvorozené dcery.

Snažím se mu mezi silnými bolestmi dovolat. Nebere to. Na tom ale bohužel není nic neobvyklého. Nikdy nemá mobil u sebe, když je v terénu. Sakra! „Šup, zvedej se, jedeme. Není na co čekat. Všechno jsem ti už zabalila. Zbytek ti dovezu,“ pomáhá mi se zvednout moje mladší sestřička, která okamžitě přijela. Nevěděla jsem komu jinému volat. Všechno je špatně. Teď tu se mnou měl být Martin. To on mě měl uklidňovat, že všechno bude v pořádku. Že spolu všechno zvládneme. Že se vůbec není čeho bát. To on mě měl doprovázet do porodnice, držet mě při porodu za ruku. Poprvé spatřit ten náš poklad. Dohlídnout na nás obě, že jsme v pořádku. Brečet s námi štěstím. On, můj manžel. Ne moje sestra.

„Maminko, vezeme vám zpátky váš uzlíček. Je naprosto v pořádku a má se čile k světu.“ Nechám si naší Beušku podat sestřičkou a připravit ji ke kojení. Vypadá tak spokojeně. Tak klidně. Jako by jí to k životu stačilo. Mléko a mámino teplo. Pocit lásky. Jenže ono jí to teď opravdu stačí. Nic víc nepotřebuje. Je tak spokojená, protože neví. A dlouho asi vědět nebude. Netuší, že by jí jedna náruč, jedno objetí, jedna láska, měla chybět.

Když jsem se po porodu pořád snažila marně Martinovi dovolat, poprosila jsem ségru, aby obvolala čísla, co mám napsaná doma pro případ nouze. Věřila jsem, že je nikdy potřebovat nebudu, proto jsem si je ani neukládala do mobilu. Ještě ten samý večer jsem jí volala, jestli už něco ví. Prý mi to řekne zítra při návštěvě, teď už je pozdě a měla bych odpočívat. Už v tu dobu jsem měla zlé tušení. Nebylo mi dobře. Kdyby bylo všechno v pořádku, řekla by mi to přece rovnou.

Druhý den přišla, a já to na ní hned poznala. Je zle. Něco se děje. Byla celá ubrečená a nedokázala se mi podívat do očí. Tady, v porodnici, kde by zákonitě měly téct jen slzy štěstí. Ty její ale takové nebyly. Když se jí konečně povedlo ze sebe vysoukat to, co já už jsem bohužel podvědomě tušila, pořád opakovala, jak ji to mrzí. Že nechápe, proč se to stalo zrovna mně. Držely jsme se v náručí a plakaly spolu. Malá Beuška byla naštěstí v tu dobu u sestřiček. Nevím, jestli i takhle malé miminko dokáže vnímat pocity a atmosféru, ale věřím, že ano.

Sestra to asi pak vysvětlila sestřičkám, protože od té doby kolem mě chodí po špičkách, snaží se mi se vším pomáhat a cítím z nich lítost. Dnes to jsou dva dny, co to vím. Protože kojím, nemůžou mi dát nějaké utišující léky. Ale já bych je stejně nechtěla. A teď je ani nepotřebuju. Ještě jsem si to totiž úplně neuvědomila. Jsem tady v uzavřeném světě, a pořád věřím, že přijdeme domů a tam na nás bude čekat. Manžel. Táta. Jak moc se na tuhle roli těšil.

Nechtěla jsem, aby jezdil. Byla bych mnohem radši, kdyby byl se mnou. Jenže on na tom trval. Prý to bude jen na chvíli, 6 měsíců není dlouhá doba, a navíc si to naplánoval tak, aby se stihl včas vrátit. Dělal to kvůli nám, abychom si přilepšili, měli se dobře. Jako rodina. Abychom byli více nezávislí, nemuseli se tolik ohlížet na peníze. Navíc účastnit se mise s Lékaři bez hranic byl vždy jeho sen. Vím, že to myslel dobře. Ale proč si vybral zrovna tuhle dobu?

Vím, že ti, Bětuško, budu moct vyprávět, jakého jsi měla tatínka hrdinu. Že zachraňoval lidské životy. Že mu dokonce nestačilo zachraňovat je jen tady u nás, a vydal se kvůli tomu i do dalekého světa, kde to bylo mnohem víc potřeba než u nás. Ale bohužel také mnohem nebezpečnější. Že by byl ten nejlepší táta pod Sluncem. Že se na tebe nesmírně těšil. Nemohl se dočkat, až tě bude učit plavat, lyžovat a jezdit na kole. Jak ti před spaním bude číst pohádky. Jak tě bude podporovat a pomáhat ti, kdyby sis náhodou zvolila jít v jeho šlépějích. Dokonce se dostal tak daleko, že přesně dokázal popsat, jak s tebou tančí v tanečních, a vede tě k oltáři.

Jenže k čemu tohle všechno? Proč ti to můžu jen vyprávět? Tak moc bych si přála, abys to všechno mohla zažít. A já ti jednou, až se zeptáš, kde máš svého tátu, nemusela vyprávět, že to byl lékař, který zachraňoval životy jiných, ale ten svůj před bombou ve válečné oblasti, zachránit nedokázal.