Knížka nebo film?

„Budeš nejdřív číst tu knižní předlohu, než se podíváme na ten film?“ Pro někoho naprosto jasná a jednoduchá otázka. Je ale také potřeba brát v potaz, komu bude položena. Můžete totiž už dopředu jasně předpokládat, jak vám odpoví člověk, kterého znáte jako vášnivého čtenáře, a naopak někdo, kdo přečetl naposledy Slabikář. „Jasně, že si nejprve přečtu knížku.“ „Blázníš? Proč bych měl jako číst nějakou knížku, bůhví jak dlouho, když se můžu podívat na film, který mi zabere dvě hodiny, a hned vím, jak to dopadlo?" Teď se můžete sami zamyslet, do které skupiny patříte. Je ale jasné, že někdo si tu pohodlnost radši nepřizná 😊

A jak jsem na tom já? Knížka nebo film? Myslím, že kdo mě sleduje déle a už ode mě něco četl, má určitě jasno 😊 Ano, patřím do té skupiny „vášnivých čtenářů“ (i když, kdo mě sleduje na Instagramu, teď může kroutit hlavou 😊). Vždy si chci nejprve přečíst knížku, a až následně vidět film. Obráceně mi to totiž ani nedává smysl. Abych vám to objasnila. Vždycky jsem si myslela, že každý, kdo čte nějaký příběh, automaticky si představuje jeho děj jako film. Představujete si, jak vypadá hlavní hrdina, jak to vypadá tam, kde se příběh odehrává, jaký ten člověk je, kde bydlí, co má na sobě atd.

Až nedávno jsem ale zjistila, že to tak opravdu každý nemá. Myslela jsem si, že bez toho se ani číst nedá. Jak můžete pochopit příběh, když si ho nepředstavíte? Lidé v mém okolí mě ale vyvedli z omylu, koukali na mě totiž jako na blázna. „Jak jako, že si to představuješ? To máš tak bujnou fantazii? A to stíháš? To už se nedivím, že to čteš tak dlouho.“ Prostě když čtu knížku, automaticky se mi v pozadí přehrává příběh, jako bych tam byla a dívala se zpovzdálí.

Občas se mi ale stane, že mi fantazie už nestačí, a to pak vyhledávám filmové zpracování, protože jsem zvědavá, jak to autor myslel. Pamatuji si, když jsem četla povinnou četbu Bláznivá léta pod psa, že jsem si prostě nedokázala představit, jak může vypadat taková veranda, kde měl Kvido s rodiči bydlet. Veranda totiž doma říkáme prostoru s botami u hlavních dveří. A tam by se vážně nevešla ani jedna postel, natož celá rodina. Takže jsem byla opět zvědavá na film. V tomhle případě ale film svůj účel splnil, a já jsem zjistila, že vlastně bydleli ve skleníku 😊

Jinou zkušenost mám s knihou Zmizelá. Přečetla jsem si knihu, která mě mimochodem moc nebavila, tak jsem chtěla její reputaci vylepšit zhlédnutím filmu. To jsem ale neměla dělat. Kdo ten film viděl, jistě chápe. V tomhle případě bych radši film ani neviděla, a bohatě bych si vystačila se svou nudnou omezenou fantazií 😊

Když si tedy něco neumím v knížce představit, pustím si film a ujasním si to. To je ta lepší varianta. Jenže může nastat i druhá (pomineme tu, že kniha nebyla vůbec zfilmovaná). Kniha má totiž 300 až 400 stránek, a na film je jen 90 až 120 minut (nemluvím o Titanicu apod.). A kde je tedy problém? Nejvíce jsem si toho začala všímat u filmů podle knižních předloh Nicholase Sparkse. Jeho knížky mám moc ráda, i když je pravda, že v každé se odehrává nějaká tragédie, a snad ve všech alespoň jeden člověk umírá. (Možná odsud pramení to, že se mi nejlíp píšou tragédie 😊)

A právě Sparks má ve svých knížkách vše hodně dopodrobna popsané. A tady pak vzniká ten problém. Co si totiž nedokážu přesně představit, chci vidět zobrazené ve filmu, aby mi to zapadlo do děje. Jenže ejhle, sleduju film, je konec, a? A kde byla ta scéna, na kterou jsem byla nejvíc zvědavá? Kvůli které jsem si film pustila? Zkrátka se nehodila, nebo nevešla do scénáře, nebo nebyla pro film podstatná. A já pak po zhlédnutí tápu pořád stejně jako před ním.

Vynechání některých scén je vlastně ještě docela dobré, v porovnání s tím, kdy se tvůrcům třeba nelíbí knižní konec a vymyslí si svůj vlastní (Je to i můj život). To je teprve překvapení. Občas se také můžeme ve filmovém zpracování setkat s přejmenováním hlavních hrdinů, změnou jejich vizáže, úplné vynechání některých vedlejších rolí, jejich náhradou, či změnou jejich charakteru.

Pak je tu další situace, kdy nastává pro čtenáře trochu zmatek. A to, když se filmařům nehodí název knížky. Pro příklad, co se mi stalo. Přečetla jsem knížku od Sparkse To nejlepší z nás, a následně jsem se zaradovala, že vydal knihu novou pod názvem Co s láskou. Jaké bylo překvapení, když popis příběhu byl úplně stejný jako u právě přečtené knihy 😊 Později jsem zjistila, že film, který byl natočen podle knižní předlohy To nejlepší z nás, pro mě nepochopitelně, protože původní název knihy je The Best of Me, pojmenovali Co s láskou. A asi aby se to nepletlo, vyšlo i nové vydání knížky To nejlepší z nás pod názvem Co s láskou 😊 To pak nestačíte zírat, co ty překlady způsobí😊

Co si vzpomínám, tak jen jednou jsem porušila postup a nejdřív viděla film, a až následně četla knížku. Jak jsem se nad tím teď zamyslela, tak vlastně dvakrát 😊 V prvním případě to bylo s filmem (a knížkou) Než jsem tě poznala. V tu dobu jsem o nějaký Moyesový ještě neměla páru, šla na film do kina, a až poté jsem zjistila, že je natočen podle knížky. Pro doplnění jsem si ji přečetla, protože jsem ji dostala jako dárek. Sama bych si ji asi nepůjčovala. Při čtení jsem měla pocit, jako kdybych už knihu četla, a ten hlavní děj si pamatuju z dřívějška. Ničím mě už kniha nemohla překvapit.

Ve druhém případě jsem si v knihovně půjčila hezkou knížku Jak Anděla viděla anděla. Až při čtení jsem zjistila, že se jedná o volné pokračování příběhů s Tomášem Holým, a podle téhle staré knížky, se inspirovali při natáčení filmu Jak se krotí krokodýli. Takhle povědomé mi vlastně byly i povídky při čtení povinné četby Hovno hoří. To jsem pak po pátrání zjistila, že si některá vyprávění půjčili do scének v Pelíškách.

Ještě existuje varianta, že je kniha vydána až následně, jako doplněk k filmu, nebo k seriálu. Například Já, Mattoni. Seriál se mi moc líbil, tak bych si ráda přečetla i knihu, protože si myslím, že bych se v ní mohla dozvědět víc, než se vešlo do seriálu. A taky si ten příběh znovu připomenout.

Abych to tedy shrnula. Nejdřív si přečtu knížku, a pak se ráda podívám na film a doplním si, co si nedokážu představit, nebo se ujistím v tom, že moje fantazie pracovala správně. Při obráceném postupu mi přijde čtení knížky už trochu zbytečné. Nebo číst alespoň až s odstupem, kdy si film už tolik nepamatuji, ale vím, že se mi příběh líbil. Z toho důvodu jsem nešla do kina na film Skleněný pokoj nebo Poslední aristokratka, protože si chci nejprve užít knižní předlohu se svou fantazií.

A jak jste na tom vy? Čtete rádi předlohy k filmům, nebo jdete rovnou na film? Přečtete si rádi knížku i po zhlédnutí filmu? A jaký film vás nejvíce překvapil po přečtení knížky?