Dnes si můžete přečíst příběh, který jsem napsala přesně před 10 lety, když jsem byla v prváku na střední. Budu ráda, když mi dáte vědět, jestli od té doby vidíte na mém psaní nějakou změnu 😉
Jednou ve škole mi kamarádka oznámila, že se budou stěhovat. Zemřela jim teta a o její starý dům, který po ní zůstal, neměl nikdo jiný z příbuzenstva zájem. Nebyla jsem z toho vůbec nadšená, ale kamarádka mi řekla, že k nim mohu přijet v létě na prázdniny. Její rodiče souhlasili a moje rodiče, když zjistili, že stejně nemáme program na celé prázdniny, také.
Když jsme přijeli na místo, viděli jsme krásný velký dům s obrovskou zahradou okolo. Kamarádka mě hned přivítala a ubytovala ve svém pokoji, ve kterém už byla pro mě připravena postel. Klára, tak se moje kamarádka jmenuje, se mi rozhodla nejdříve ukázat okolí domu, protože kolem obrovské zahrady byly ještě větší louky, pole a hlavně lesy.
Večer jsme se připravovaly na společnou noc. Vlastně jsme vůbec neměly v plánu jít spát. Rozhodly jsme se, že se podíváme na nějaký film. Byla to velmi zábavná komedie. Uprostřed filmu se náhle vypnul proud. Klára chtěla jít za rodiči, ale jak prudce vzala za kliku a chtěla dveře otevřít, praštila se o ně. Dveře byly zamčené. Nejdříve jsem se Kláře smála, ale když řekla: „To je divné, když jsme se sem přistěhovali, hledali jsme všude klíče od pokojů, ale nikde jsme je nenašli, máme jen klíč od hlavních dveří.“ Úsměv mi ztuhl na tváři.
„Proč ale nejdou dveře otevřít? Nemůže je někdo držet?“ Ale Klára se mi vysmála: „A kdo by je asi držel? Myslíš, že táta by tady snad takhle blbnul?“ Usoudila jsem, že má Klára pravdu. Ale co ty dveře? Jak je to možné? Raději jsme dveře už nezkoumaly a šly si lehnout. Ležely jsme sotva pár minut a dveře se se zavrzáním samy otevřely. Obě jsme najednou vylétly do sedu. „Co to sakra je?“ zeptala jsem se, ale Klára vstala a šla se podívat. Jen co došla ke dveřím, dveře se zase samy zavřely a nešly otevřít. Znovu jsme si lehly a po dlouhé době usnuly.
Ráno nás vzbudil křik Klářiny mamky. Okamžitě jsme vstaly, dveře šly normálně otevřít, a rychle běžely po schodech dolů, odkud jsme slyšely výkřik. V obývacím pokoji jsme se potkaly s Klářiným tátou i starším bratrem, který nás přivítal s potutelným úsměvem a poznámkou: „Tak jak jste se dámy vyspaly?“ Překvapeně jsme na něj koukaly.
Klářin bratr se měl totiž vrátit až dnes z nějakého pobytu v zahraničí, kde byl se svými kamarády. Klářin táta nám ale vysvětlil, že se vrátil už včera pozdě v noci. Sice jsme takhle po ránu ještě moc nechápaly, ale vzpomněly jsme si, že jsme sem běžely kvůli tomu křiku. A opravdu, Klářina mamka stála celá vyděšená v poloprázdné místnosti, kde byl příšerný nepořádek. Zjistily jsme, že jsme byli vykradeni.
Později, když jsme s Klárou vyprávěly, co se nám v noci stalo, si její táta myslel, že jsme se dívaly na horory a pak se nám to zdálo. Jenže, když se Klářin bratr začal smát, najednou nám došlo, kdo za těmi „zamčenými“ dveřmi stál. V noci nás to ani napadnout nemohlo, protože vůbec neměl být ještě doma.
Nakonec jsme si s Klárou uvědomily, že i když nevědomky, tak nás její brácha zachránil před zloději, okolo kterých bychom jinak v noci musely projít. Ani si nechci představit, co by udělali, kdyby zjistili, že jsou v domě lidi.
Zbytek prázdnin u Kláry byl naštěstí už v klidu, a i s jejím bráchou jsme si užili spoustu zábavy.
Foto: @market.a.rt
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)