Když jsem dokončila vysokou školu, najednou mě děsila představa, že bych nastoupila někam do práce a už bych do důchodu z těch zajetých kolejí nevybočila. Nebyla jsem v mém okolí jediná, kdo najednou nevěděl. Nevěděli jsme, co se životem. Co máme dělat. Co s námi bude. Kam se vrtnout. Když jste totiž celý svůj dosavadní život „krytí“ školou, nic jiného řešit nemusíte. Máte jedinou povinnost, kterou je chodit do školy a učit se. Ostatní za vás zařídí ostatní. Když vám ale tahle jistota po 24 letech skončí, padne na vás obrovský strach a nejistota. Čtvrt století, celý svůj život, jste neznali nic jiného, jak se tedy máte teď vypořádat s tou nově nabytou svobodou, na kterou jste se sice vždy těšili, ale teď nevíte, co s ní. Najednou je jí totiž až moc.
Mí spolužáci ze základky, kteří nechodili na vysokou, už v tu dobu začali rodit děti, stavět domy a chystat svatby. Spolužáci z vysoký si začali hledat teplá místečka ve velkých společnostech, nebo se naopak vrhli do vlastního podnikání. Pár lidí, co stejně jako já, ještě nevěděli, jak se svým životem dál naložit, se rozjeli do různých koutů světa. Na Bali, nebo Srí Lanku meditovat a cvičit jógu, na Nový Zéland, nebo do Anglie dělat dobrovolníky na farmách, do Ameriky hlídat děti jako au pair, nebo kamkoli jinam prostě na zkušenou a učit se jazyky, které jim při studiu přišly zbytečné. Jenže mě nic z toho nelákalo. Jóga a meditace nejsou nic pro mě, nechtěla jsem se starat o zvířata na farmách, ani o rozmazlené děti bohatých rodičů, natož zase sedět někde ve škole a uměle se učit jazyk.
Věděla jsem, že tu nechci zůstat, že se nechci hned zapojit do pracovního procesu. Nechci ještě plodit děti a stavět baráky. Navíc jsem byla ve fázi, kdy jsem ani ve vztahu nevěděla, jak dál. Zůstat, nebo odejít? Jediné, v čem jsem měla jasno bylo, že chci pryč. Musela jsem pryč od všeho a všech. Ze vztahu, z domova, ze země. Chtěla jsem být sama, abych se mohla sama rozhodovat, být sama se sebou. Aby mě nemohlo nic a nikdo ovlivňovat v mém rozhodování, co bude dál. Měla jsem jasno, že si musím udělat pořádek ve svém životě, ve své hlavě. Jediné, co mi zatím bránilo bylo to, že jsem netušila, kam bych chtěla odjet.
Když jsem se zamýšlela nad svým cílem, představovala jsem si všechny možné kouty světa, vyhledávala si z těch míst fotky a snažila si vyvodit pocity, jak bych se na daném místě cítila. Když jsem ale ani po několika dnech pořád nevěděla, dala jsem si pauzu a šla se projít. Při procházení se v polích, které obklopují moje rodné město, mi najednou svitlo. Nechápu, jak se mi ta myšlenka najednou vynořila v mysli. Francie. To je ono. To sis přece vždycky přála. Levandulová pole, ten jejich kouzelný venkov, ty baráčky a vinice. V tu chvíli jsem měla o své cílové destinaci jasno. Kde jinde bych si přeci měla srovnat svůj život než ve vysněné Francii. Doteď ale nechápu, jak to, že jsem při hledání zrovna Francii úplně zazdila, vůbec mě nenapadla, ani jsem na ni nikde nenarazila.
Jakmile jsem už měla vybrané místo, nastal čas přemýšlet nad tím, co tam vlastně budu dělat. Francouzsky jsem totiž neuměla ani slovo, i když se mi jejich jazyk vždy líbil. Mojí představou ale nebylo sebevzdělávání ani poznávání nových lidí, takže mi nevadilo, že bych byla v zemi, kde bych nikomu moc nerozuměla. Navíc jsem věřila, že i přesto, co se o Francouzích říká, alespoň mladší generace budou angličtinu ovládat. Představovala jsem si práci rukama, při které bych se nemusela věnovat lidem, nemusela bych nad ní moc přemýšlet, a měla tak prostor na protřídění a urovnání si svých myšlenek.
Nakonec jsem našla práci naprosto ideální pro mě. Budu dělat takovou děvečku pro všechno v jednom malém penzionu na okraji městečka Sorgues, jen asi 15 km nad Avignonem. A když budu chtít, za hodinku budu u moře. V inzerátu psali, že bych měla dělat hlavně pokojskou, ale že se někdy stává, že je potřeba zaskočit v kuchyni, uklidit, nebo pomoct na zahradě. Nic z toho mi nevadilo, dokonce už jsem se nemohla dočkat. Fotky penzionu a jeho okolí se totiž naprosto shodovaly s mou představou o Francii. Všude okolo byly lány levandulí a vinice. K práci navíc nabízí i vlastní pokoj a stravu, takže už se nemusím o nic víc starat, jen koupit letenku.
A právě dnes tu jsem už rok. Na začátku jsem nevěděla, jak dlouho tu plánuji zůstat, práci jsem měla dojednanou jen na čtyři měsíce, po dobu léta. Když se ale blížil konec mého pobytu, cítila jsem, že se ještě vracet nechci. Naprosto jsem si to tu zamilovala. Majitelka penzionu i její rodina jsou moc milí a vzali mě mezi sebe jako vlastní. Dokonce se mi dobrovolně nabídli, že mě můžou učit francouzsky, když já je naučím něco česky. Jejich kořeny totiž sahají až do Česka. Domluvit si tak s nimi pokračování práce, nebyl vůbec žádný problém, dokonce mi nabídli, jestli bych jim nechtěla pomáhat s propagací jejich penzionu v angličtině na internetu. A mě tak moc baví procházet se tady po okolí a fotit ta kouzelná zákoutí, která se fotí naprosto samy. Fotogeničtější místa byste těžko hledali.
Jsem tu právě rok a domů se mi zatím vůbec nechce. Nějak si nedokážu představit, že bych se z toho kouzelného místa měla vrátit zpátky domů a každý den vstávat do šedé kanceláře. Zatím si to tu prodloužím. Možná na neurčito, možná navždy. S přítelem jsme se rozešli, oba jsme usoudili, že jsme spolu spíš ze setrvačnosti, a že chceme jít každý jinou cestou. Kromě učení se s mými zaměstnavateli, docházím také na večerní kurzy francouzštiny. Nedávno jsem tam potkala jednoho Čecha. Několikrát jsme se už sešli a je mi s ním moc dobře. Taky přemýšlí nad tím, že by tu zůstal. Tak kdo ví.
Nechci se ještě vzdát naděje, že to, co píšou v knížkách a vidím ve filmech, se může skutečně stát. Že bych to mohla mít i já. Chci věřit, že každý se toho jednou dočká. Že si to někdo kdysi dávno nevymyslel, a že se za tím „něčím“, co může být mezi dvěma lidmi, nehoníme zbytečně. Chci věřit, že já jsem „to“ našla právě tady, ve své milované Francii. A že to byl třeba ten důvod, proč mě to sem vždycky tak táhlo. Že jsem někde v podvědomí věděla, že právě tady najdu to svoje štěstí.
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)