Včera jsem byla v divadle, tak mě napadlo porovnat tyhle dva, zdánlivě podobné, přitom tak nesourodé, druhy kultury. Divadlo i kino navštěvuji sice od malička, ale ne tak často, jak bych chtěla. Hlavně chození do divadla dost zanedbávám, v kině jsem mnohem častěji.
Když pominu dětská představení v divadle, která si ani nepamatuji, nejvíc jsem divadlo navštěvovala na základní škole. Měli jsme totiž možnost přihlásit se do Klubu mladého diváka. Za dost nízkou cenu jsme za sezonu navštívili asi tak 4 představení. Jezdila jsem dva roky po sobě, a nejznámější představení, které jsme měli možnost zhlédnout, byla Kleopatra. Na střední škole jsme taky asi nějaká představení navštívili, ale jaká, si už nepamatuji. Po hodně dlouhé divadelní pauze, jsem byla na muzikálu Ať žijí duchové, a nechápala jsem, proč jsem tak dlouho v divadle nebyla, protože z představení jsem byla naprosto unešená. Snažila jsem se to dohnat, ale upřímně, z žádného představení, které jsem od té doby viděla, jsem nebyla nijak nadšená.
Pokud jdete na hru, která není ani dramatická, ani muzikální, přijde mi, že se v ní neprobírá nic jiného než manželství a nevěra. Minimálně tři představení, která jsem navštívila, měla naprosto podobný děj a zápletku. Doufám, že jsem si ale jen špatně vybrala, nechtěla bych totiž na divadlo zanevřít.
Kromě hry samotné, je pro mě také velmi důležité prostředí daného divadla. Když se řekne: „Jdeme do divadla“, automaticky si představím, jak se zabořím do těch pohodlných křesel a budu si užívat představení. Jenže ani tohle už není samozřejmostí. Jednou mi v divadle tak táhlo na nohy, že bych si je nejradši strčila pod sebe. A to už vám trochu zkazí celkový dojem ze hry. A včera jsem byla v jednom malém divadélku, kde jste si křesla mohli jen představovat. Jelikož je to malé divadlo, předělané nejspíš z nějakého sálu, podlaha není do kopce, tudíž hluboká křesla nepřichází v úvahu. Na pohled sál plný zeleno zlatých židlí vypadal krásně, luxusně, ne už po hodině a půl sezení.
Při přestávce bylo docela úsměvné, jak se všichni rychle řítí ze sálu, ať už pro něco k pití, protože bylo v sále dost teplo, nebo se jen protáhnout. Na těch, co zůstali sedět i o přestávce, bylo vidět, jak se všemožně snaží srovnat a vymýšlí nejrůznější protahovací cviky na židli. Od některých diváků bylo přímo slyšet, jak jsou ze způsobu sezení nadšení. Navíc židle byly těsně u sebe a kousek za sebou, takže se dalo sotva projít, a protože, jak už jsem zmiňovala, byla podlaha v jedné rovině, bylo dost obtížné najít si skulinku mezi hlavami před sebou, abyste vůbec měli přehled, co se na jevišti děje. Takže jsem se na židli nahýbala, jak se herci pohybovali po jevišti, jednou doprava, jednou doleva. Přijde mi škoda, že kvůli nepohodlným židlím se modlíte, aby představení už skončilo, a pořádně si ho nemůžete vychutnat a užít.
Jak už jsem psala, kino navštěvuji podstatně častěji než divadlo. Většinou chodím na české filmy, protože mě nebaví číst titulky 😊 Film, který se mi vryl do paměti jako nejpovedenější, co jsem zatím v kině viděla, byla Věčně mladá/ The Age of Adaline (2015), v hlavní roli Blake Lively. Byl to snad první film v kině, u kterého mi ukápla slza. Navíc jsem na něm byla poprvé v pražském kině. Takže celkový dojem byl možná ovlivněn i tím 😊
Přijde mi, že chodit do kina je tak nějak „jednodušší“. Myslím tím, že v kině pořád něco dávají a většinou mají volno, i když si vzpomenete na poslední chvíli. Oproti tomu mi přijde divadlo docela komplikované. Představení si musíte plánovat hodně dopředu, protože, hlavně v malých městech, se hraje třeba jen jednou, dvakrát za týden. A hry, co by za to stály, jsou hodně rychle vyprodané. Navíc musíte i trochu přemýšlet nad tím, co si do divadla oblečete. Mně tohle zrovna vůbec nevadí, ale přece jen se někdy prostě nechcete strojit, když je tam pak stejně tma😊 V kině je vše takové volnější, můžete si koupit jídlo, pití, zaplout do sedaček, a cítíte se víc jako doma na gauči. Než když sedíte svázaní v ne tak pohodlném oblečení, navíc na extra pohodlných židlích 😊
I když to může vyznít tak, že mám radši kino, a v divadlech jsou jen nudné hry a nepohodlné židle 😊, opak je pravdou. Divadlo je pro mě taková sváteční záležitost, kterou by podle mě měl zažít každý, hlavně už od dětství. Divadlo ve mně evokuje událost spojenou s etiketou a slušným chováním. Co mě dokáže nejvíc vytočit, jsou ignoranti, kteří do divadla zavítají v džínách. Ani nemluvím o dětech při školních návštěvách divadla, kterým doma neumí vysvětlit, v čem se chodí do divadla. Ale co bych po nich mohla chtít, když už je běžné i do školy chodit v teplákách. To bych si, když jsem já chodila do školy, nedokázala představit.
Pamatuji si, že jediné, čeho jsem se dřív v divadle bála, byla interakce s divákem. Naprosto jsem nesnášela, a to mi zůstalo, zapojování diváků do jakékoli akce, nemusí to být ani v divadle. Vždycky jsem měla hrůzu, aby náhodou nevybrali mě a já si nemusela stoupnout před celý ten dav 😊 Ctím názor, že ti, co jsou na jevišti, si mají zůstat na jevišti, a my diváci zůstat pěkně sedět, jako v kině, tam tohle aspoň nehrozí. Jediné, co mi někdy vadí na kině, je to, že to tam hrozně řve, ale po chvíli si i na to zvyknete. A pak mi teda dost vadí lidi, po kterých je vždycky při odchodu v sále takový nepořádek, že by se tam nakrmilo hejno slepic od sousedky. Chtěla bych vidět, jak to vypadá u nich doma. Nebo vlastně radši ani ne.
Co vy? Chodíte raději do kina nebo do divadla? Nebo jste dokonce typ člověka, kterého tam nebo tam za žádnou cenu nikdo nedostane? A chodíte do kina ještě na české filmy, nebo už jen na ty zahraniční?
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za tvůj komentář :)