Na horách

Přemýšlela jsem, o čem bych měla tento týden psát, a protože jsem jeho polovinu strávila na horách, téma se přímo nabízelo. A protože lyžuju odmalička, jezdím na hory, tedy v zimě, převážně za touto aktivitou. Ráda bych vám tak napsala, kdy jsem s lyžováním začala, jaké byly moje začátky na horách, jak jsem přežila lyžáky na základce, i jak se moje vnímání hor a tohoto zimního sportu změnilo.

Na hory jsem jezdila asi od dvou let pravidelně, každý rok, a ve třech letech jsem poprvé stála na lyžích. Většinou mě učili lyžovat rodiče, ale vím, že jsem jednu zimu navštěvovala i lyžařskou školku. Odkud mám svůj dnešní styl, ví jen bůh 😊 Své začátky na lyžích si nepamatuji, znám je jen z vyprávění a foto nebo video dokumentací. Za to své „začátky“ na snowboardu si pamatuji dost živě. Se začátkem přišel totiž zároveň i konec 😊

Ani nevím, kolik mi přesně bylo, ale dost na to, abych si to pamatovala a netoužila to zopakovat. Měla jsem na hodinu půjčené prkno i s instruktorem, který byl určitě rád, když se mě na konci lekce zbavil. Naivně si myslel, že zvládnu vyjet kopec na pomě, bohužel v té době ještě nebyly takové ty dětské pásy, na které jen najedete a vezete se. Když jsem po několika pokusech vyjela vždy jen pár metrů, vzdal to se mnou, a kopec jsme si vyšlápli pěšky. To se mi vůbec nelíbilo, protože jsem byla zpocená až… Pořád jsem na tom ale nebyla tak špatně, jako můj mladý instruktor.

Když jsme se totiž vyšplhali nahoru a měla jsem se do snowboardu zapnout, nějak špatně jsem si ho položila, a co se nestalo. Prkno se vydalo dolů z kopce. Samo. Beze mě. Chudák instruktor si tak ten malý kopec u dětského vleku vyšel ještě jednou. Naštěstí to nijak nekomentoval, ani nechtěl příplatek za hodinu 😊 I tak jsem se hanbou propadala, bylo mi příšerně trapně a po horlivě očekávaném konci lekce jsem prohlásila, že jednou a dost, stačilo. Zkrátka by mi asi hodně dlouho trvalo si zvyknout na ten pocit absolutně svázaných nohou. Přece jen na lyžích máte možnost nějakého pohybu, a můžete se nějaký karambol snažit vybrat. Na prkně mi přijde, že sebou vždycky musíte fláknout, buď na břicho nebo na záda.

Jsem nesmírně vděčná, že jsem se naučila lyžovat už jako malá, protože asi není nic trapnějšího, když se chudáci dospělí klepou na lyžích a snaží se pluhem sjet kopeček. Velkou výhodu mi to přineslo i když jsme jeli na základce na lyžák. Přiznám se, že kdybych lyžovat neuměla, pravděpodobně bych nikam nejela. Přece jen v sedmé třídě se zrovna člověk nepotřebuje ztrapňovat před spolužáky.

Nakonec nám ale v sedmé třídě lyžák zrušili, protože už v té době nebyl na horách sníh. Jeli jsme tak náhradou v osmé třídě. Po tom, co jsme museli z chaty šlapat do prudkého kopce k vleku v lyžákách, na rameni si samozřejmě táhnout ty těžké lyže, a první den si i vyšlapat sjezdovku, jsem opět prohlásila, že příště už rozhodně nepojedu. Mohli jsme totiž v devítce doplnit nižší ročníky. Nakonec jsem ale stejně jela.

Asi od mých dvou let jsme jezdili na hory s velkou partou lidí. Jak jsme ale my děti postupně rostly, sestava se měnila, každý už měl jiné zájmy a volno v jiný termín. Naposledy jsme takhle byli na horách, když jsem byla ještě na střední škole. Opět jsme na lyže vyrazili asi až po pěti letech. Můžu říct, že to pro mě nebyl moc příjemný pocit, a dokonce jsem se ze začátku bála. Jako dítě jsem neznala žádné nebezpečí, co by se mohlo na lyžích stát, ani jsem si nepřipouštěla žádné úrazy. V mezidobí, kdy jsme na horách nebyli, se mezi obvyklou výbavu začala počítat helma. Přemýšlela jsem nad tím, že když jsme ji my jako děti nikdy nepotřebovaly, jestli se i z lyžování stal tak nebezpečný sport, nebo jestli se lidé začali hůř a bezohledněji chovat.

Najednou jsem začala mít docela strach si na lyže stoupnout. Bála jsem se, že by se mi mohlo něco stát, že mě někdo smete, děsila jsem se i tak častých zranění kolene na lyžích. Naštěstí mě ten největší strach po pár jízdách přešel, ale musím říct, že si od té doby dávám mnohem větší pozor. Jak na sebe, tak na ostatní. I když já sama jsem od opětovného postavení se na lyže nespadla, pády na sjezdovkách ani zdaleka nejsou výjimkou. O tom svědčí už jen to, že za tři dny lyžování jsem já osobně sbírala a vracela lyžařům po pádech dvě hůlky, jednu lyži a čepici.

Při jedné jízdě na lanovce jsem přemýšlela nad tím, že mi připadá, jako by byl na horách úplně jiný svět. Řekla bych, že je to tak ale spíš s každou dovolenou, na kterou vyrazíte. Nebo já to tak alespoň mám. Najednou mi přijde, jako bych na daném místě byla už strašně dlouho, i když je to třeba jen dva dny. Je to asi způsobeno tou opakující se rutinou. Snídaně, na lyže (v létě k moři, nebo na výlet), oběd, večeře, spát. Pořád dokola. Je to vlastně docela uklidňující.

Nemusíte nad ničím přemýšlet, o ničem rozhodovat, maximálně jaké si dnes vezmete triko, nebo co si dáte k snídani. Jako kdybyste byli v uzavřené bublině, v úplně jiném světě, než žijete normálně. Mně k tomu taky dost pomáhá, že v létě u moře wifi nebyla a teď na horách fungovala jen sporadicky. Najednou jsem měla spoustu času na čtení a hodně mi to vyhovovalo. Bohužel, když to samé chci zavést doma, většinou mě brzy po návratu opět semele můj nastavený režim.

Vlastně u mě dovolená splňuje smysl, jaký má mít. Vyčistit si hlavu. Na dovolené mi automaticky hlava vypne, nepřemýšlím nad prací, nad tím, co je doma, nad starostmi a každodenními činnostmi, které musím denně řešit. Jsem víceméně vytržená a odpojená od svého běžného režimu, a moc mi to vyhovuje. Měla jsem ten samý pocit v létě v Řecku, i teď v Krkonoších. A vážně mi k tomu stačí jen pár dní, abych si odpočinula a opět se začala těšit do svého režimu, a dokonce i na tu práci. Jen bych si vždy chtěla z toho dovolenkového režimu něco přenést i do toho každodenního. Ale pak by to možná zase nemělo to správné kouzlo. A nemůžeme být přeci jako na dovolené pořád, to bychom si pak toho volna přestali vážit 😊

Jediné, co mě teď po tom pobytu na horách trápí, je zima. Myslím tím tu opravdovou zimu, se sněhem a mrazem, který zalézá i do lyžáků (i když mi vždy v půjčovně tvrdili, že do dnešních lyžáků opravdu nepotřebuju troje ponožky 😊). První den, co jsme lyžovali, byla mlha a sněžilo, což by nebyl takový problém. Na druhý den se ale přes noc tak oteplilo, že začal sníh hodně rychle tát. Na sjezdovce se, už i tak s nízkou vrstvou sněhu, začaly objevovat prodřená místa. Místy tekly přímo potoky tajícího se umělého sněhu. I když jsou sněžná děla na každých pár metrech, nejde je použít, pokud je nad nulou.

A to ten druhý den se teplota pohybovala mezi čtyřmi až devíti stupni. Občas sice krásně vylezlo sluníčko, ale v mrazivém počasí bychom si ho cenili asi víc. Třetí den bylo o trochu chladněji, tak sníh tolik netál, ale prodřená místa se začala rozlézat po půlce sjezdovce, a bylo namáhavější se takovým místům vyhnout. Občas se zase objevila mlha, tentokrát mnohem hustší, a na druhé straně kopce i dost foukal vítr. V pět hodin odpoledne začalo pršet a slejvák vydržel přes noc, až do druhého dne. Dovedete si asi představit, jak to teď na horách vypadá.

A to, co mě trápí a nad čím přemýšlím: Budou naše děti, nebo dokonce naše vnoučata, mít možnost vidět a osahat si sníh? Nebo jim bude muset stačit jen na obrázcích? Budou mít vůbec tu možnost, vyjet si dvě hodinky na sever a zalyžovat si? Bude vůbec ještě k něčemu, se takový sport učit? Nebudou si klepat na čelo, když jim budeme vyprávět, že sněhuláky jsme my v dětství mohly stavět klidně na zahradě i v nížinách? A bude vůbec ta možnost, vyjet si za sněhem alespoň do zahraničí?

Pro porovnání: První čtyři fotky jsou z loňska ze Špindlerova Mlýna, další čtyři z letoška z Harrachova. Všechny pořízené na přelomu ledna a února.

Kdo z vás lyžujete nebo jezdíte na snowboardu, a koho naopak tento sport minul? Chápete můj pocit na dovolené, nebo to máte dokonce stejně? Taky se obáváte, že vaše děti nezažijí ladovskou zimu, nebo jste radši, že tu sníh není?